Jakápak česká akce
1.6.2009 Týden str. 70 Kultura
Pavel Klusák, New York
Z newyorského koncertu ostravských muzikantů může profitovat i naše scéna. Hudebníci vedení Petrem Kotíkem uspořádali na prestižní scéně předehru letošního pátého ročníku bienále Ostravské dny. Normální dobrý koncert.
Zkušebna a kancelář souboru S. E. M., který v New Yorku po léta vede Petr Kotík, je v Brooklynu. Lincolnovo centrum, kde se osmého května konal ten koncert, trůní uprostřed Manhattanu. Kdo nepospíchá, může se ze zkušebny docourat po pobřežní promenádě na Brooklynský most a přejít na Manhattan po té impozantní kovové konstrukci s prkenným chodníčkem. Pohled na pobřežní mrakodrapy je neuvěřitelný - jako všechno, co jste stokrát viděli ve filmech, a najednou to máte z první ruky. Dobrý výhled je i na bytosti na mostě: někdo z kravaťáků, kteří si to prozaicky rázují do práce na Wall Streetu, možná prostřednictvím velkých nadací přispěl na koncertní síň či program, který do něj přijela zahrát Ostravská banda. Kola v pruhu pro cyklisty mají mnohdy patinu, jež si nezadá s dělnou otřískaností bicyklu vedoucího kulturní rubriky TÝDNE. (Zde se však autorovo přirovnání zakládá na omylu; dotyčné kolo rozhodně nelze nazvat otřískaným! Pozn. red.) Z osob různorodě nezávislého či méně pasivního založení, jež sviští po Brooklynském mostě v cyklopruhu, snadno mohl někdo dorazit na Kotíkův koncert jako divák.
Protože s díly skladatelů posledních dekád, která Kotík řízením osudu přijal za poslání uvádět, se v nedávné době něco stalo. Vlastně ne s tou hudbou: spíše s jejími posluchači. Jako by naše kolektivní prožívání o trochu zestárlo a svět nekonečných nabídek a smyslových vjemů nám podsunul novou otázku. Zní takhle: Nebylo by náhodou někde k dispozici umění, které by po všem tom dnešním velkoměstském nářezu působilo jako lehké ztišení, zbrzdění, jako opak věčného vnucování zážitků? Něco, co nás nenapěchuje další "big story", ale spíše napoví, jak v sobě udělat trochu místa?
Ti, kdo hudbu Johna Cage, Mortona Feldmana či Christiana Wolffa léta pěstují, nejspíše netušili, že duch doby jim začne takhle hrát do noty.
Z NYC do Vítkovic a zpět
S Johnem Cagem, věrozvěstem hudby skutečně moderní, se Petr Kotík seznámil už v šedesátých letech v Československu. Cage u nás vystoupil se svým kolegou a přítelem, choreografem hlubinné abstrakce Mercem Cunninghamem. (Cunningham má dodnes ve svém studiu vyvěšený plakát, který v Praze - z nikdy nezjištěných důvodů - lákal na "americký tanec ve stylu West Side Story".) Když Kotík po roce 1969 ve Státech zůstal, přivedla ho práce do městečka Buffallo: to bylo osudové štěstí, protože tu v ústraní žil - tehdy ještě ne světově uctívaný - Cageův lyričtější kolega Morton Feldman. Kotík v osobním provázání viděl, že velcí žijící skladatelé snad spějí k dějinnému uznání, ale současnost je věru přemrštěně nehýčká. A že založit ansámbl, který bude hrát cageovskou "newyorskou školu" v souvislostech jiné silné tvorby, není žádné nošení sov do Athén. Není jich totiž moc, lze najít jedinečné místo - a to je v Americe klíč k uznání a udržitelné existenci.
Střih: jsme v kulturně bujné době krátce po listopadovém převratu, havlovský Pražský hrad hostí jednou Tonyho Ducháčka & Garage, jindy od Kotíka objednává Festival hudby neobvyklých délek. "Nejdřív mě nesnášeli," praví Kotík realisticky o Janáčkově filharmonii, kterou tehdy poprvé přizval ke spolupráci. Nu, nesnášeli: bodejť, vždyť žádný český orchestr nebyl donedávna veden k interpretaci novější hudby a jak duchem, tak technikou hry je "českému muzikantu" všechno po Janáčkovi podezřelé a cizí. Ale důležitější je, že dirigent a Ostrava se chytili drápkem. Když zakládal bienále, velký skladatelský seminář propojený s festivalem, mířil už najisto do industriální slezské metropole.
Janáčkova filharmonie umí dát po letech boje s Petrem Kotíkem náročným skladbám Philla Niblocka nebo slavné Finky Kaiji Saariaho důstojný zvuk: kdo další u nás? Primátor Petr Kajnar teď v New Yorku publiku nabídl tezi, proč se k sobě Ostravské dny a město hodí: "Jak soudobá hudba, tak Ostrava někdy odhalují své krásy postupně a až po osobním přiblížení - ale úsilí nakonec stojí za to." Jak fantazií, tak mírnou skepsí je to od politika zaznamenání hodný výkon.
Zrozeni pro cestu
A kdo je ta Ostravská banda? Co si člověk neudělá sám, to nemá, takže bylo více než logické vypěstovat při Ostravských dnech soubor mladých hráčů, kteří mají nadšení, schopnosti i odborný rozhled pro všechnu tu hudbu z časů dekonstrukce.
V Americe teď na každém kroku zvou restaurace na "depression lunch", levné menu pro časy krize. Kotík však svůj plán na velký koncert v Lincolnově centru navzdory krizi udržel. Osmého května tak proběhla na světově privilegované scéně kosmopolitní předehra letošních Ostravských dnů, už pátých (10.-30. srpna, od 21. srpna festival pro veřejnost). S. E. M. a Ostravská banda (s částí společných členů) vystoupily v Alice Tully Hall. V souostroví scén Lincoln Center to není žádný vedlejší salonek: jistě, podvečerem sice proudilo více lidí do sousední Metropolitní opery na Elinu Garanču a úplně nejvíc na muzikál Jižní Pacifik. V sále, který připomíná pražskou Archu, kdyby ovšem měla dvojnásobné rozměry, se přesto odehrála důstojně navštívená slavnost, kde jste mohli lovit podpisy slavných hudebníků různých barev pleti. A když - zcela newyorsky - završil různorodost publika motorkář s nápisem LIVE TO RIDE na kožené bundě, říkal si publicista: Musel jsem, sakra, tahat přes oceán ten oblek?
Být uzlem v síti
Kdo kdy viděl Kotíkovy přísně poulené oči při práci, vlastně předem čeká, že jeho svěřenci zahrají na Manhattanu bezchybně. Ale Ostravští, promíchaní s hráči z různých koutů světa, si to vedle perfekcionismu i užili. Repertoár sahal od ztichlého dotýkání nástrojů zvláštně jemnými způsoby (u italského skladatele Sciarrina se třeba skrz flétnu jen dýchá - a zní to, věřte!) přes záhadnou hudbu-šifru (Erringerungen an Jan, smyčcový kvartet Petra Kotíka) až k dvěma velkým koncertům slavných autorů. Sólový part v koncertu Györgye Ligetiho zahrála s vřelostí a nasazením Hana Kotková: to je, jako kdyby člověk viděl ženu v nejlepších letech neúnavně filozofovat na nějaké zásadní téma. Svou skladbu si nepřišel poslechnout Elliott Carter: od loňska, kdy stále činný Američan oslavil sté narozeniny, je z něho trochu atrakce, ale na to je nejlepší protilátkou hrát a poslouchat jeho hudbu. Takže máme splněno.
Ostravská banda dotáhla do konce dvojí úsilí: úspěšně se vklínila do dobrého kontextu Lincoln Center a produkčně-manažerská práce jí nevzala sílu odehrát přesvědčivý koncert. Byl by omyl pyšnit se, že na scéně se teď šušká o dobré "české akci". Scéna je dnes hlubinně mezinárodní: jinde se narodíte, jinde studujete, jiná kultura vás nadchne, jinde vám dají grant nebo objednávku. Vyrábět "české akce", na to není doba.
Dnešní Ostrava dobře vidí, že s koncem éry těžkého průmyslu si bude muset hledat nové osudy, aby z města za několik let nebyla prázdná padlá říše, obraz z nějaké sci-fi. Koncert Ostravské bandy se konal v rámci Dnů Ostravy v New Yorku (četl Jan Balabán, promítal se Sluneční stát, vystavovaly fotografie); město letos paralelně pracuje na získání titulu Evropská kulturní metropole 2015, šéfem přípravného týmu je producent Čestmír Kopecký. Všechny ty aktivity dávají smysl jako hledání a upevňování budoucnosti. Navíc málokteré české velkoměsto plánuje a realizuje svou kulturní politiku tak strukturovaně - a po "vyladění" oborovými experty - jako Ostrava: to je možná nejpodnětnější část jejího současného příběhu.
