O Ostravských dnech 2011 se píše i ve Financial Times >>>
Překlad recenze:
FINANCIAL TIMES, 7. září 2011
OSTRAVA DAYS 2011, OSTRAVA, ČESKÁ REPUBLIKA
Nekompromisní, různorodý a trochu nebezpečný: takto by se dal popsat program Ostravských dnů, bienále nové a experimentální hudby. Totéž bychom mohli říci o Ostravě, jeho místu dění. Před pádem železné opony byla Ostrava městem uhelných dolů a oceli s infrastrukturou, která byla zaměřena hlavně na tento průmysl. Poslední uhelné doly roce 1994 byly zavřeny a vše se změnilo. Ostrava je třetím největším městem České republiky a již delší dobu se nereprezentuje svou minulostí - uhelnými doly a průmyslem. Ostrava se mění a hledá novou podobu a to hlavně díky svému kulturnímu životu.
Ostravské dny jsou jedním z projektů, které tento trend reprezentují. Tento devítidenní festival - založený před deseti lety Petrem Kotíkem, Čechem žijícím v New Yorku - je zaměřen na orchestrální díla posledních padesáti let. Vše začalo Kotíkovým nápadem realizovat [v Praze] projekt „hudby výjimečných délek – prezentací skladeb alespoň hodinu dlouhých“ jak mi sám sdělil. Ve skutečnosti to, co se realizuje v Ostravě, není tak náročné, ale rozhodně to není něco pro slabé duše. Jeden večer byl například pořádán v areálu dnes zavřeného dolu Michal, s programem experimentální hudby, který začal Stockhausenovým Harlekinem. Na jiném večeru následovalo pět programů a celá akce byla ukončena až v jednu hodinu ráno dvouhodinovým Triem Mortona Feldmana. Posluchač Ostravských dnů byl odměněn možností slyšet hudbu, se kterou se lze jen velmi zřídka setkat jinde: jsou to díla mladých skladatelů se skladbami uznávaných osobností, které jsou zřídkakdy uváděny, prostě se setkat se spoustou zvláštních, úžasných a někdy obtížných hudebních dojmů.
Dva koncerty festivalu by mohly sloužit jako typické. Pondělní koncert Ostravské bandy začal Kotíkovým Kontrabandtem, elektronickou hudbou s hráči a zvuky na magnetickém pásku. Ačkoliv se jednalo o objednávku elektronického studia západoněmeckého rozhlasu z roku 1966, bylo toto dílo velmi vhodné pro Ostravu: ječivé tóny, pískání a industriální hluky znázorňovaly útočnou hudební experimentaci. Maybe, Perhaps, Possibly od mladého slovenského skladatele Petera Ferenčíka byla prostší skladba. V jednu chvíli zněla jako sbor cvrčků a najednou z toho bylo vosí hnízdo. Pod vedením dirigentky Barbary Kler vyzněla tato skladba velmi jistě a sebevědomě. Najzajímavěší část koncertu byla ale ke konci večera. Hamburg Concerto od Ligetiho, jedno z jeho třech posledních děl, kombinuje téměř nadpřirozený zvukový vesmír s až neuctivým humorem. Pod taktovkou Johannese Kalitzkeho, předvedl orchestr [Ostravská banda] celou rozmarnost toho díla perfektně, zatímco Ondřej Vrabec statečně interpretoval ďábelsky náročný part sólového lesního rohu. Co ale přišlo po Ligetim bylo ještě více šokující: simultánní provedení třech kompozic Johna Cage: Aria pro sólový hlas, Fontana Mix a Koncert pro Klavír a orchestr. Tato tři díla byla zkomponována tak, že interpreti je mají možnost kombinovat. Uvolněný smysl pro tempo a časové dimenze u sopranisky Salome Kammer a pianisty Josepha Kubery zaručil úspěch celého provedení. To bylo jen místy narušeno tendencí Salome Kammer přehánět výrazovou paletu.
Program pátečního koncertu byl v režii Jack Quartet, jednoho z Newyorských ansámblů, které s rychlostí nabírají hvězdné renomé. Koncert zahájil Xenakisův kvartet Ergma. Charakteristické pro skaldbu jsou zvukové bloky, které vyžadují hluboce hudební přístup a preciznost exekuce: Jack Quartet oba aspekty provedl na vrcholné úrovni. Následovaly dvě světové premiéry, avšak ty proběhly bez velké slávy. C-o-n-s-u-m-m-a-t-u-m e-s-t od Máté Gergely Balogha byla jakási meditace na šestou větu Haydnova díla Sedm posledních slov Krista, zatímco Doubleleaf od Petera Tornyaie jako by popisovala asymetrii vodní nádrže. Obě sklady se však rychle vypařily, ačkoliv Jack kvartet velmi pečlivě dbal na to, aby nebyla ztracena ani kapka vody. Nezapomenutlné bylo provedení Before the Universe Was Born od Rumunského skladatele Horatiu Radulescu. Skladba demonstruje Radulescův tajuplný smysl pro metodu spektrální hudby. Hudba se třpytí a víří, neguje jak formu, tak jakékoliv hranice. Provedení Jack Quartet jasně a čistě zářilo před tím, než se vrátili zpět do stínu.
