Originál recenze si můžete přečíst na anglické mutaci našeho webu zde.
Překlad recenze:
Úspěšný Kotík, zajímavý Ligeti, téměř podvratný Cage a sprška kompozic od mladých skladatelů
12. května, 2011
Kotík, Mincek, Ligeti, Francesconi, Chen, Cage: Daan Vandewalle (klavír), Hana Kotková (housle), Joseph Kubera (klavír), The Orchestra of the S.E.M. Ensemble, Ostravská Banda, Petr Kotík (dirigent), Zankel Hall, Carnegie Hall, New York City, 13.04.2011
Petr Kotík: In Four Parts 3, 6, & 11 (For John Cage)
Alex Mincek: Pendulum #7
György Ligeti: Concerto for Piano and Orchestra
Luca Francesconi: Riti Neurali
Carolyn Chen: Wilder Shores of Love
John Cage: Concerto for Piano and Orchestra
Ačkoliv to, co prolínalo programem koncertu byl klavír a John Cage, hlavní pozornost patřila Petru Kotíkovi. Jako flétnista, dirigent a skladatel Kotík tvoří a interpretuje fascinující díla, která patří mezi nejpřesvědčivější v moderní a experimentální tradici západní klasické hudby. Propojení stěžejních nápadů, gusto a rigorózní inteligence hudebního myšlení je charakteristické pro Kotíkovu práci, která je precizní, hluboká a výrazná. V tomto duchu jsme slyšeli dva ansámbly, které Kotík založil [Ostravská banda a S.E.M. Ensemble], a které hrály hudbu, o níž se Kotík dlouhá léta intenzivně zasazuje. K tomu byly přidány velmi dobré kompozice mladých skladatelů.
Slyšeli jsme [v New Yorku] minulý měsíc Ligetiho „Koncert“, pod taktovkou Esy-Pekky Salonena, v podání výjimečného Marina Formentiho na festivalu Newyorské filharmonie „Maďarské ozvěny“. To přirozeně vedlo ke srovnání těchto dvou interpretací a byli jsme mírně překvapeni, že Kotík a Vandewalle hráli tuto skladbu jasněji, že poslech byl daleko smysluplnější, muzikálnější a s nádechem humoru, prostě toto provedení bylo daleko zajímavější a uspokojivější. (Samozřejmě, že renomé Newyorské filharmonie s sebou přináší větší očekávání kvality, zatímco S.E.M./Ostravská banda prostě nemá stejný počet koncertů a nahrávek, aby mohly udělat na posluchače podobný dojem co do svých mimořádných kvalit.)
Cageův „Koncert“ s Kuberou u klavíru byl dokonce hrán ještě lépe než Ligeti. Řekl bych, že provedení, které jsme slyšeli, byl téměř podvratný akt. Ve skladbě jde totiž o dvě zásadní věci: plynulé měření tónů a zvuků časovými intervaly namísto rytmického počítání dob v rámci jednotlivých taktů, a o hudební projev, který by měl stát v protikladu expresivnímu výrazu klasické hudby. Zatímco Kotík stál před ansámblem a působil jako živé lidské hodiny, orchestr hrál části partů, které hudebníci sami vybrali z notovaného materiálu skladatele. Člověk by předpokládal, že uslyší osobní stanovisko každého hráče, jakési epické drama, až „heroicky“ antagonický dialog mezi orchestrem a „sólistou“. Co se ale stalo, byla tak mimořádně dokonalá souhra ansámblu, s tak plynulým frázováním, že hudba a jednotlivá gesta byly propojeny do expresivního výrazu a to záhadným a překrásným způsobem. Zřejmě jsme dospěli na počátek pozoruhodného a důležitého momentu, kdy hráči nabyli takové kompetence a rozumějí tak dobře interpretaci Cage, že už nebude možné hrát tyto skladby „korektně“ dle skladatelova návodu.
Zbývající část programu přinesla osobitou alternativu k předcházejícím dvěma formálním dekonstrukcím, byly to skladby postavené na specificky určených předpokladech. Francesconiho Riti Neurali v čele s Hanou Kotkovou je concertino v tradičním neo-romatickém smyslu. Má velmi silný, vybroušený smysl pro emotivní výraz včetně bohatého přívalu disonancí a volných gest, které vyrůstají jak z jazzu, tak z Cage. Je to velmi živá hudba a ukázala na promyšlenost přednesu s výraznými dramatickými vrcholy. Skladba je poutavá, až napínavá. Něco podobného předvedly také skladby Alexe Minceka a Carolyn Chen, i když v jiném duchu. Pendulum #7 je dobrá ukázka toho, jak může hudba oscilovat mezi dvěma body a přitom mít velkou škálu barev a komplexní rytmus. Bylo to efektivní a zaujalo to. Mincekovo „ kyvadlo“ [pendulum] se často mezi svými výkyvy zastavilo do nehybnosti a vytvořilo na určitý moment pocit napětí, od zlomku vteřiny po dlouhé intervaly. Několik ostrých barev, které zde skladatel přidal jako hráč na saxofon, bylo zvláště účinných. Carolyn Chen promeškala ve své kompozici její přirozené zakončení a tím zbytečně skladbu prodloužila, takže posluchačův zájem jakoby opadl. Byla to ale velmi dobrá ukázka, jak transformovat debussyovské barvy a textury do řady odstínů, harmonií a rytmů. Skladba měla momenty, které z celého koncertu byly možná ty nejsilnější.
Přes všechno, co jsem dosud napsal, musím ale složit velkou poctu Petru Kotíkovi, jehož kompozice koncert zahájila. To, že je na trhu tak málo nahrávek s Kotíkovými skladbami, rozhodně neodráží důležitost a úspěch jeho díla, které je velké. In Four Parts ilustruje kvality Kotíkovy hudby; důsledně zaměřený koncept dávající najevo výslednou kompozici, která vychází jak z experimentálního, tak intuitivního přístupu. Skladba působí jakoby sledovala určitý plán, ze kterého skladatel rázně odbočí, když zjistí, že mu stojí v cestě a jde tam, kam ho samotná hudba vede. Tři perkusionisté začnou střídavě bubnovat (roll) spojujíce accelerando s crescendem a deaccelerando s diminuendem. Zní to jako obří vdechování a vydechování. Skladba pokračuje úseky sól s doprovodem - hudba jakoby vycházela z Cage a z „Ionisation“ [od Edgara Varése]. Je však naprosto osobní a skončí dlouhou částí, zprvu půvabnou a velmi záhadně ztišenou, která však vyústí ve forte s náznaky chaosu. Je to hudba, která jakoby volala po svobodě a uvolnění a současně zuřivě komentovala ztrátu světla. Záhadné, úžasné a intelektuálně provokující dílo.
George Grella
