V regionální příloze Literárních novin (8/2011) vyšel rozhovor Ivana Matějky s Petrem Kotíkem.
Pánové v něm odkrývají Kotíkův vztah k Ostravě, kulturní potenciál města i letošní šesté bienále Ostravské dny, které proběhne v srpnu a září.
Hudba na prvním místě
(Ivan Matějka)
Dobré kulturní jméno Ostravě a Moravskoslezskému kraji dodávají (také) Ostravské dny, Ostravská banda, Ostravské centrum nové hudby… Vznikly díky iniciativě skladatele, dirigenta a flétnisty Petra KOTÍKA, který stojí v jejich čele.
Kdy a jak jste poznal Ostravu? Jaké byly vaše první dojmy z města?
Jsem původem z Prahy. Roku 1997 jsem
sestavil pro Pražský hrad „Festival hudby výjimečných délek“, jehož závěrečný program ve
Španělském sále vyžadoval symfonický orchestr. Pořadatelé festivalu navrhli
Janáčkovu filharmonii, a tak jsem poprvé pracoval s ostravským orchestrem. Vše,
co pokračovalo v Ostravě, by se nestalo bez tohoto počátku.
Moje první dojmy z Ostravy nebyly nijak
dramatické a vyvíjely se určitou logikou. Mám od malička přirozený sklon k
pochybnostem o „konvencích a autoritách“. Proto jsem nikdy nebral na zřetel
pověst Ostravy jakožto nežádaného místa. Mimoto žiji většinu času ve Spojených
státech a jsem zvyklý na „urbanistické katastrofy“ daleko většího
rozsahu než to, co zasáhlo Ostravu během války a komunistického režimu.
Naopak,
líbilo se mi od počátku prostředí, které bych charakterizoval jako otevřené a
upřímné. V Ostravě vás neobtěžují ani hordy turistů, ani naleštěné památky. Ta
místní „poezie ošklivosti“ vám umožňuje odpoutat se od tradice a uvažovat
nekonvenčně. Ostrava je otevřenou arénou – tam nejste pod tlakem lokálních
strážců starých osvědčených hodnot, kteříjsou připraveni vší silou zabránit každému
novému nápadu. Je to takový „divoký východ“, proto mě Ostrava, stejně tak jako
Amerika, přirostla k srdci.
Proč jste si vybral právě Ostravu jako místo svých tuzemských aktivit? Byla to náhoda? Promyšlená volba?
Obrazně řečeno, Ostrava si spíše vybrala
mě. John Cage rozlišoval životní postoj jako seriózní nebo neseriózní. Tím
chtěl říct, že každý z nás žijeme buď soustředěni na práci – tedy seriózně,
nebo sami na sebe – tedy neseriózně. Já patřím do té první skupiny, ne protože
bych byl takový pracant, ale protože starost sama o sebe mě naplňuje prázdnou
nudou. Každému z nás přicházejí (a odcházejí) různé možnosti, a jde o to tyto příležitosti
rozpoznat a něco užitečného (u)dělat, chopit se toho co „jde kolem vás“.
Svými
možnostmi mně Ostrava nabídla realizovat unikátní projekty a realizovat je
unikátním způsobem. Proto jsem zvolil částečně se přestěhovat z New Yorku do
Ostravy. A pracovní prostředí obvykle vede ke vztahům osobním a v mém případě
je dnes můj vztah k Ostravě profesionální a osobní. Je to jeden velký
propletenec a mohu vás ujistit, že se ani vteřinu nenudím.
Proč právě Ostrava se mohla stát naší „metropolí“ nové hudby?
Je to kombinace náhod, možností, velké
práce, úsilí a mentality lidí ze severní Moravy a Slezska, mentality, která je
úplně jiná než v jiných částech Česka. Tou náhodou bylo mé setkání s Janáčkovou
filharmonií roku 1997, jak jsem se o tom již zmínil. Ty možnosti naskytla
Ostrava sama: prostředí velkého průmyslového města s příslušnou infrastrukturou
a velkorysých prostředků.
Velký symfonický orchestr, nová budova konzervatoře a
poměrně velký fond profesionálních hudebníků. A mentalita lidí v Ostravě – ta
je daná nejen svou průmyslově velkorysou existencí (nekonečný horizont těžby uhlí, zpracování oceli, energie, atd.,
svojí průmyslovou mohutností si Ostrava nezadá s podobnými evropskými nebo
americkými místy) – je to
mentalita lidí, chování jeden k druhému, prostředí, které je svázané s historií
regionu.
Historie, která jde zpět ke kontrareformaci. Jsem o tom přesvědčen. Sousedství
severní Moravy s osvíceným, protestantským Slezskem Bedřicha Velikého v 18.
století v tom hraje, myslím si, velkou roli. Lidé na severní Moravě nebyli
zlomeni násilným překatolizováním a nejsou plni cynismu, tak typického pro
český národ.
Je tu přímé a upřímné jednání, jeden nepomlouvá druhého za zády,
žádné intrikánství atd. Za deset let činnosti Ostravského centra nové hudby nám
nikdo neházel klacky pod nohy, což je na Čechy neslýchaná věc.
A pak je tu
potenciál velkého průmyslového města a osvícenost osobností, které zaujímají
vedoucí postavení – ať je to primátor nebo „kapitáni průmyslu“ (jak říkal
Bauckminster Fuller) – například Zdeněk Bakala nebo Jan Světlík. Bez kombinace
těchto „mecenášů“ by v Ostravě nevzniklo nic. A navíc, pro severní Moravu je
hudba nejdůležitějším zdrojem uměleckého projevu.
Je to takřka výjimečná
situace a setkal jsem se s tím jen ve Finsku. Všude jinde je malířství a
sochařství na prvním místě. V Ostravě je to hudba.
V čem jsou Ostravské dny jedinečné?
V první řadě spočívá jejich jedinečnost v
programové náplni jak festivalu, tak institutu. Náplň programu a též styl
práce, která není vedená záměrem komukoliv se podbízet. Sám nevím, proč jsme se
dostali do takového „unikátního postavení“, náš záměr to rozhodně nebyl. Co a
jak děláme, mně připadá naprosto přirozené. K dorozumívání používáme pouze
angličtinu, žádné zdržování se s překlady – což v kontinentální Evropě nemá
obdoby.
Jak jinak ale vytvořit úzkou komunitu s hudebníky, kteří přijedou
prakticky z celého světa?
Nikdo z nás „nevyučuje“ a studenty nehodnotíme –
předáváme pouze zkušenosti– zkušenosti starších umělců někdy dvacetiletým
adeptům kompozice. Proto všichni z Ostravských dnů odcházejí plni poznatků a
nových zkušeností, jak lektoři, tak studenti. Je přece ale jasné, že se
kompozici nedá naučit, hlavně ne v rámci nějakého „vyučování“. To bychom našli
Beethovena na každém rohu.
Další unikát je třítýdenní rozsah Ostravských dnů a
zapojení symfonického a komorního orchestru – Janáčkovy filharmonie a Ostravské
bandy. To samo je na světové úrovni takřka bez precedentu. Existují sice
programy, které zahrnují orchestry, ale tyjsou vždy studentské. Profesionální
orchestr se svými přednostmi a limitacemi staví mladé skladatele do reálné
situace, se kterou se budou potýkat celý život. To je velmi unikátní prvek. K
tomu všemu přispívá letní prostředí Ostravy, velkého města, které je přesto
„malé“ a přesunz jednoho místa na druhé nezabere žádný
čas. Ostrava je místo, kde člověk může nerušeně pracovat.
Jaký bude letošní ročník Ostravských dnů?
Jako vždy, Ostravské dny proběhnou v
posledních třech týdnech srpna, tentokrát budou končit 4. září. Očekáváme
třicet pět studentů a soudě podle minulých pěti ročníků (Ostravské dny jsou
organizovány každý druhý rok), přijedou studenti pravděpodobně z patnácti zemí,
od Austrálie, přes Asii, Jižní Afriku, Jižní a Severní Ameriku, po evropské
země, včetně východní Evropy.
Posledních devětdní proběhne Festival Ostravské dny s
šestnácti koncerty, ze kterých polovina bude orchestrální.
Mezi
skladateli–lektory budou v Ostravě Carola Bauckholt, Bernhard Lang, Larry
Polansky, Charled Ames, Rolf Riehm, Frederic Rzewski, Martin Smolka nebo John
Tilbury.
