Salvatore Sciarrino: Infinito Nero

25. června 2012
Divadlo Jiřího Myrona v 19:30 hodin
Salvatore Sciarrino: Infinito Nero
Libretto podle zápisu sv. Marie Maddaleny de Pazzi (1566 - 1607)
Petr Kotík, dirigent (Ostrava, New York)
Jiří Nekvasil, David Bazika, scénická realizace
Katalin Károlyi, mezzosoprán (Budapešť)
Ostravská banda

Hudbu italského skladatele Salvatore Sciarrina (1947, Palermo) lze možná nejlépe charakterizovat oxymóronem jako „akustické divadlo nočních zvuků“. Evokuje napětí a tajemnost nočních šelestů, náhlá zaskřípnutí starého nábytku, vzdálené zvuky moře a nočního hmyzu. Sciarrino je ve svých asociacích vrcholně psychologizující a vědomě manýristický, až dekadentní – jakoby ve skladbách tohoto autora cosi neustále „viselo ve vzduchu“, jakoby předznamenávaly dramatickou akci, která však jako taková bývá jen naznačena nebo úplně zamlčena. Sciarrino preferuje extrémní dynamické rozdíly, respektive většinou velmi slabé zvuky na samé hranici ticha, a typicky staví na sugestivním opakování několika jednoduchých prvků. Je hrdým samoukem a svůj originální a přes bezmála čtyři desítky let téměř neměnný hudební jazyk nalezl již velmi záhy. Vytvořil velké množství skladeb (např. více než deset rozsáhlých oper) a již po mnoho let patří k největším „hvězdám“ soudobé vážné hudby – mimo jiné jako jeden z těch, kdo se zasloužili o nebývalé obohacení palety nástrojových zvuků a zvláštních technik.

Původně scénicky koncipovaná půlhodinová skladba Infinito nero (1998) nese podtitul Estasi di un atto (Extáze v jednom aktu). Je inspirována podivným příběhem mystičky Marie Maddaleny de’Pazzi, která žila okolo roku 1600. Sama ze svých mystických, děsivých vizí, u nichž nelze příliš dobře rozlišit mezi hlasem Božím a ďábelskou posedlostí, nezapsala prakticky nic. Byla obklopena osmi novickami, kterým „diktovala“ – ve stavu nepříčetnosti vyrážela slova a věty v neuvě­řitelně rychlé kadenci, aby v zápětí upadla do dlouhého, strnulého mlčení. Obraz vyšinuté ženy dobře koresponduje s Sciarrinovými typickými postupy a zálibou v „zobrazování“ krajních psychických stavů: po většinu skladby zní evokace dechu a srdečního pulzu v sotva slyšitelné dynamické hladině, dusivé napětí je jen tu a tam přerušováno překotnými vpády zpěvačky-herečky. Zdání katarze, již přináší konec skladby s diatonickým popěvkem, je vskutku jen zdáním – i kolovrátkový motiv při­pomínající dětskou říkanku nebo modlitbičku je nehluboko pod povrchem zatížen stejnou patologickou exaltací, jaká vládne celou sklad­bou, vše se vrací do původního stavu.
- Petr Bakla

zpět