Salvatore Sciarrino: La porta della legge

26. června 2012
Divadlo Antonína Dvořáka v 19:30 hodin
Salvatore Sciarrino: La porta della legge / česká premiéra
Libretto podle části románu Proces Franze Kafky
Nastudováno v italštině s českými titulky
Ve spolupráci s Wuppertaler Bühnen
Petr Kotík, dirigent (Ostrava / New York)
Johannes Weigand, režie
Jürgen Lier, scéna a kostýmy
Jakob Creutzburg, video design
Gerson Sales, kontratenor
John Janssen, baryton
Martin Js. Ohu, bas
Ostravská banda

Hudbu italského skladatele Salvatore Sciarrina (1947, Palermo) lze možná nejlépe charakterizovat oxymóronem jako „akustické divadlo nočních zvuků“. Evokuje napětí a tajemnost nočních šelestů, náhlá zaskřípnutí starého nábytku, vzdálené zvuky moře a nočního hmyzu. Sciarrino je ve svých asociacích vrcholně psychologizující a vědomě manýristický, až dekadentní – jakoby ve skladbách tohoto autora cosi neustále „viselo ve vzduchu“, jakoby předznamenávaly dramatickou akci, která však jako taková bývá jen naznačena nebo úplně zamlčena. Sciarrino preferuje extrémní dynamické rozdíly, respektive většinou velmi slabé zvuky na samé hranici ticha, a typicky staví na sugestivním opakování několika jednoduchých prvků. Je hrdým samoukem a svůj originální a přes bezmála čtyři desítky let téměř neměnný hudební jazyk nalezl již velmi záhy. Vytvořil velké množství skladeb (např. více než deset rozsáhlých oper) a již po mnoho let patří k největším „hvězdám“ soudobé vážné hudby – mimo jiné jako jeden z těch, kdo se zasloužili o nebývalé obohacení palety nástrojových zvuků a zvláštních technik.

Nejnovější Sciarrinova opera, La porta della legge, je mnohem víc, než pouhé přepracování Kafkova podobenství Před Zákonem ve strohý kus pro hudební divadlo. Je to žalozpěv nad vymizením kultury ze země Michelangela a Pasoliniho. Sciarrino vidí důsledky zcela jasně. Že by jeho hudební myšlenky a vize dosáhly k jeho spoluobčanům, je nereálné, protože jeho opery se nehrají v Miláně, Římě, nebo Neapoli, ale spíš v Německu, ve Francii, v Rakousku a ve Švýcarsku. La porta della legge neútočí jen na byrokracii, je to také diagnóza hluboce zakořeněného nedostatku komunikace mezi mocenským aparátem a občanem a jeho cynické důsledky - podle Sciarrina existuje tento aparát nyní již jen sám pro sebe a přináší smrt těm, pro které byl původně vytvořen. Slovy autora: Paralela s dnešní Itálií není náhodná, ale záměrná. Zastavený čas děje opery odráží lhostejnost politického systému tváří v tvář potřebám společnosti. Stejně jako je tomu ve většině jeho ostatních jevištních děl, Sciarrina zajímá vnější akce méně než obecná témata lidské existence. Tu obnažuje, vrstvu po vrstvě, ostrým skalpelem svých ostrých i měkce vtíravých zvuků. Různost možných interpretací textu Před Zákonem – stěžejní části románu Proces, která byla nejprve otištěna v roce 1915 v židovském týdeníku Selbstwehr – určitě tomuto dění napomáhá. Anonymní „Muž z venkova“, který žádá o vstup do Zákona, je konfrontován se stejně anonymním Dveřníkem. Má-li se tento Zákon chápat v židovském kontextu, jak mnozí navrhují, nebo se má chápat jako obecné hledání smyslu lidstva, není jasné. Dveřník Muže odmítá, rezolutně, ale ne neodvratně, stále ho udržuje ve víře v další zvážení jeho případu, zároveň ale také vysvětluje nepravděpodobnost kladného výsledku. Tak k sobě Muže váže mizivou nadějí, a přitom ho odsuzuje ke stále větší zmatenosti. Muž čeká před branou celé roky, aby se až těsně před smrtí dozvěděl, že ten vchod byl vytvořen jen pro něj, a teď bude uzavřen. Sciarrino radikálně mění tón Kafkova podobenství. Klade důraz na proces postupné ztráty duševní bystrosti, která provází ustavičné a nekončící plynutí času. Kafkovy uměle zasazované prvky lidové literatury, opakování a přímá řeč převzaté z pohádek, ve své opeře rozmetává a na kusy cupuje. Nekonečným opakováním úryvků řeči a deformovanými větami zde evokuje diagnózu psychopatického stavu. Nejjasněji je tomu tak v momentě, kdy Muž 1 se natrvalo usadí před Bránu Zákona a vytrvale drmolí „fisso l’usciere“ („Upírám svůj pohled na dveřníka“). Muž 1 a Muž 2 ztělesňují role postav, které hrají, a zároveň popisují své činy. Zamlžují tak své identity až k trvalému zmatení, kdy už ztrácejí povědomí o dění kolem sebe. Prosebníci se stále méně soustředí na svůj skutečný cíl a namísto toho raději počítají vši na Dveřníkově kožichu. Proces stárnutí je provázen duševním rozpadem, který končí naprostou ztrátou orientace. Sciarrinův svět, který spolu s interprety své hudby během mnoha let vytvořil, odolává jakémukoli škatulkování. Svět této nové opery vyzařuje hypnotizující kouzlo, jehož původ tkví hluboko v archaických rovinách vědomí. Sciarrino a Kafka se nesetkávají na povrchu, ale až v nervových zakončeních.
- Michael Struck-Schloen

zpět