Festival NODO - Dny nové opery Ostrava

27. června 2016
19:00 Staré koupelny / Provoz Hlubina

György Ligeti: Aventures a Nouvelles Aventures (1962-1965) / česká premiéra

libreto: György Ligeti
dirigent: Petr Kotík
režie: Katharina Schmitt
scéna: Pavel Svoboda
světelný design: Zuzana Režná

Lydia Brotherton, soprán
Lena Haselmann, mezzosoprán
Markus Hollop, baryton

Ostravská banda:
Daniel Havel, flétna
Jan Garláthy, lesní roh
Tamás Schlanger, perkuse
Alexandr Starý, cembalo/klavír
Andrej Gál, violoncello
František Výrostko, kontrabas

30 minut před představením se koná úvod k operám s autory a /nebo inscenačním týmem.


Ve vokálních a vokálně-instrumentálních skladbách Aventures & Nouvelles Aventures jsem použil umělou řeč. Takový vymyšlený jazyk se chová ke skutečnému jazyku jako obal k jádru. Všechny lidské afekty ritualizované společenskými formami jednání, jako jsou porozumění a neshody, vládnutí a podřizování, upřímnost a lež, povýšenost, neposlušnost, dokonce i nejjemnější nuance ironie schované za zdánlivým souhlasem, právě tak jako za zdánlivým pohrdáním skrytý obdiv – všechno to, a ještě víc, se dá asémantickým, emocionálním umělým jazykem přesně vyjádřit. „Text“, zaznamenaný fonetickým písmem, nebyl napsán před hudbou, nýbrž vznikal současně s ní; to znamená, že jako čistě hlásková skladba je hudbou sám o sobě. Východiskem hláskové kompozice byla představa vztahů afektivních způsobů chování, žádný abstraktní plán konstrukce. Při technickém provedení skladby ovšem hraje roli také rozvržený fonetický plán s určitými skupinami hlásek a proměnami hlásek; jsou však primárně určeny na základě své schopnosti evokovat citové obsahy prostřednictvím duktu, podobného řeči. Nejedná se tedy o zhudebnění textu v běžném slova smyslu. Text je spíše hudbou zprostředkováván, a naopak, hudba textem. Vokální složka není instrumentální složkou „doprovázena“, nástroje jsou pojednány tak, že hlásky doplňují nebo zvýrazňují; fonetická kompozice tedy zasahuje až do oblasti instrumentální hudby. Touto zesílenou emocionalizací a z toho pramenící gestikou a mimikou se dostává jako čistá hudebnost do blízkosti sice ne obsahově, nýbrž přesto afektivně definovaného imaginárního scénického dění. Při poslechu prožíváme svého druhu „operu“ s dobrodružnými peripetiemi imaginárních osob na imaginárním jevišti. Dochází tedy k opaku toho, co jsme dosud jako operní představení prožívali. Jeviště a jevištní hrdinové jsou evokováni teprve hudbou. Nehraje se hudba k nějaké opeře, nýbrž „opera“ se odehrává uvnitř hudby.
- György Ligeti


György Ligeti (1923–2006) má mezi evropskými skladateli 2. poloviny 20. století výjimečné postavení díky stylové pestrosti své tvorby, která sice má hluboké kořeny v tradici, ale zároveň ukazuje nové možnosti jejího rozvoje. Rodák z maďarské (v současnosti rumunské) Transylvánie se mohl s aktuálními trendy evropské avantgardy seznámit až poté, co v roce 1956 uprchl do Rakouska a pak do Německa. Na Západě stal součástí tehdejších progresivních kruhů. Nikdy neustrnul v jednom stylu, naopak téměř v každé skladbě vytvářel nový svět a zkoušel nové kompoziční postupy, přičemž důležitější než striktní metody pro něj byl vždy výsledný zvuk.


27. června 2016
20:30 Staré koupelny / Provoz Hlubina
Petr Kotík: William William (2016) / světová premiéra

libreto: Petr Kotík
dirigent: Petr Kotík
choreografie: Matilda Sakamoto
světelný design: Zuzana Režná

Tanec:
Matilda SakamotoColin Fuller, Rei Masatomi, Isabelle AyersGiordano Bozza

Zpěv:
Kurtizána: Alma Samimi, soprán
Přítel: Markus Hollop, baryton
Timon: Adrian Rosas, bas

Vypravěčka: Miroslava Georgievová

String Noise, houslové duo:
Pauline Kim Harris
Conrad Harris

v česko-anglické verzi

30 minut před představením se koná úvod k operám s autory a /nebo inscenačním týmem.


William William je „taneční operou“, představující typ hudebního divadla, kde je jevištní akce postavena výhradně na tanci. Zpěváci a vypravěč tvoří součást hudební složky společně s instrumentalisty (houslové duo) a nevystupují na scéně. Jevištní dění založené na tanci není proto jednoznačné a má významovou neurčitost. Ústředním tématem opery jsou nepředvídatelné zlomy v lidském životě, které jsou vždy osudově katastrofální. Libreto je inspirováno Shakespearovou tragédií Timon Athénský s přidáním několika citátů Pabla Picassa. Text vypravěče vychází z části pamětí Nathalie Babel, dcery ruského básníka Isaaca Babela.


Od raného počátku své hudební dráhy dělí skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík (1942) svůj čas mezi kompozici a koncertní činnost. Přestože studoval kompozici – zprvu soukromě u Vladimíra Šrámka a Jana Rychlíka v Praze a později na Vídeňské akademii, dá se říct, že jako skladatel je Kotík samoukem. Kotíkova skladatelská strategie by se dala přirovnat k systému hry, ve kterém se střídá náhoda s řízenými postupy. Od konce roku 1969 žije v USA, kde se stal, speciálně v New Yorku, důležitou osobností hudebního života. 


28. června 2016
19:00 Cooltour
Idin Samimi Mofakham: At the Waters of Lethe (2015-2016) / světová premiéra

libreto: Martyna Kosecka
dirigent: Rolf Gupta
režie a scéna: Ewelina GrzechnikMarta Grądzka
živá elektronika: Martyna Kosecka

obsazení:
Lethé: Alma Samimi, mezzosoprán
Carlo Gesualdo da Venosa: Adrian Rosas, bas
Alfred Schnittke: Arash Roozbehi, baryton
Robert Schumann: Abdolreza Rostamian, tenor
Edward Mordake: Karol Bartosiński, kontratenor

Ostravská banda, komorní orchestr

ve spolupráci se Spectro Center for New Music

v anglickém originále s českými titulky

30 minut před představením se koná úvod k operám s autory a /nebo inscenačním týmem.


I. S. Mofakham a M. Kosecka spojují ve své nové opeře At the Waters of Lethe (U vod Léthé) řeckořímskou mytologii se zápletkou zasazenou do 20. století. Léthé patří v řecké mytologii mezi pětici řek a je známá též jako ameles potamos, řeka zapomnění – každý, kdo se z ní v podsvětí napije, ztratí paměť. Všechny postavy opery existují v blíže neurčeném světě, kde se Léthé chystá vynést rozsudek nad jejich konáním. Ačkoli se Léthé nedá jednoduše ztotožnit s bohyní spravedlnosti (je něčím víc), otevírá možnost posoudit jejich skutky na mnoha úrovních, zvážit a interpretovat pohnutky, jimiž se na své životní pouti řídili. Spolu s otázkou Proč?, kterou opera nastoluje jako své hlavní téma, vyvstává ještě druhá, všem známá: Jednal jsem správně?


Íránský skladatel, muzikolog a sound artist Idin Samimi Mofakham (1982) ukončil studium muzikologie a skladby v Arménii. Je stálým členem Íránské společnosti skladatelů, vyučuje na vysokých hudebních školách v Teheránu. Spolu s Martynou Koseckou založil v roce 2013 Spectro Centre for New Music. Komponuje většinou pro komorní ansámbly a vychází z tradiční a lidové hudby Íránu. Spolupracuje s výtvarníky a autory videí a vytvořil již několik zvukových instalací pro výstavy v Íránu.

Martyna Kosecka (1989) studovala na Krakovské hudební akademii (kompozice, dirigování). V Záhřebu vyhrála Mezinárodní skladatelskou soutěž pětiminutové opery (2015). Je laureátkou Národní skladatelské soutěže Zygmunta Mycielského. Její skladby se hrály na Varšavské jeseni, na AudioArt Festival a aXes v Krakově, na festivalu SoundScreen v Bydgoszczi, na Ostravských dnech 2013 a 2015, na rakouském festivalu IMPULS 2015 aj. V rámci Spectro Centre for New Music objevuje dosud neznámé mladé umělce a snaží se o prosazování jejich hudby.


29. června 2016
18:30 Divadlo Antonína Dvořáka
Petr Cígler: Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu (2015-2016) / světová premiéra

libreto: Petr Odo Macháček
dirigent: Ondřej Vrabec
režie: Petr Odo Macháček
scéna: David Bazika

obsazení:
zpívající žena 1: Aneta Bendová, soprán
zpívající žena 2: Eva Gieslová, soprán
zpívající muž 1: Vojtěch Semerád, tenor
zpívající muž 2: Josef Škarka, baryton

Divadlo Kámen:
mluvící žena 1: Zdeňka Brychtová
mluvící žena 2: Lenka Chadimová
mluvící muž 1: Vladimir Benderski
mluvící muž 2: Jiří Šimek

Ostravská banda, komorní orchestr

v českém originále s anglickými titulky

30 minut před představením se koná úvod k operám s autory a /nebo inscenačním týmem.


Opera zkoumá vztah mezi ženou, mužem a chřestýšem ve společném domě. Dochází mezi nimi k setkáním plným porozumění, napětí i nelítostných bitek, k setkáním poznamenaným táhlými a zvlněnými pohyby i nesmírně rychlými a přímými výpady. Zajímají nás také rozdíly mezi nejednáním, pomalým jednáním a rychlým jednáním. Také interakce dvou vzájemně lehce posunutých nebo lehce zdvojených subjektů nebo objektů – hlasů, zvuků, lidí, situací apod. Opera vznikla na objednávku Ostravského centra nové hudby.


Petr Cígler (1978), hudební skladatel, hornista, chemik a molekulární designér. Kompozici formálně nestudoval a věnuje se jí cíleně ve spolupráci s interprety a festivaly, pro které píše skladby „na míru“. Hudba je pro něho protiváhou ke vědě a inspirací k další práci. V současné době vede vědecký tým Syntetické nanochemie na AV ČR, kde se zabývá výzkumem nových léčiv a diagnostických metod pro medicínu. Oba obory se u něho propojují spíše v obecnější úrovni – přístupu objevovat nové. Zajímá ho organizace zvuků a manipulace s nimi, práce s akustickými fenomény a spolupráce s kvalitními a nadšenými interprety, kteří mu umožňují detailně poznat a využít jejich nástroje. Jeho orchestrální a komorní skladby vznikly například pro Ostravskou bandu, Orchestr BERG, MoEns a byly provedeny na koncertech a festivalech v Česku (Pražské jaro, Ostravské dny, Expozice nové hudby), Anglii (Huddersfield Contemporary Music Festival), USA, Německu a Švýcarsku. Skladba Ueber das farbige Licht der Doppelsterne byla objednána WDR Köln am Rhein a její premiéra v podání Ostravské bandy byla vysílána v přímém přenosu na WDR 3. Skladba Entropic Symphony byla nominována za Českou republiku na Mezinárodní tribunu skladatelů UNESCO 2013.


29. června 2016
20:30 Divadlo Antonína Dvořáka
Richard Ayres: No. 42 (In the Alps) (2007-2008) / premiéra operní verze

libreto: Richard Ayres
dirigent: Rolf Gupta
režie: Jan HorákMichal Pěchouček
scéna: Michal Pěchouček
výtvarná spolupráce: Dominik Garajský

obsazení:
Dívka: Lydia Brotherton, soprán
Bobli: János Elmauer, trubka
Děti: Johana Matre, Matyáš Hřebík

Ostravská banda, komorní orchestr

v anglickém originále s českými titulky

30 minut před představením se koná úvod k operám s autory a /nebo inscenačním týmem.


No. 42 (In the Alps) [V Alpách] je snad nejpřiléhavěji možné označit za melodrama. Slučuje v sobě mnoho témat, která mě fascinují: vztah písemné a hudební narace, dějiny opery, ranou kinematografii a divadelní postupy devatenáctého století, stejně jako folklórní a populární hudbu alpských oblastí.

Dívku (soprán), která jako nemluvně uvízla na nedostupném vrcholu hory, naučí zpívat horská zvířena. Mladý Bobli žije ve vesnici ležící hluboko pod oním nedostupným vrcholem, je od narození němý a se světem se dorozumívá hrou na trumpetu. Zaslechne sopranistčinu píseň doléhající do údolí – sopranistka se zaposlouchá do melodií jeho trumpety, přinášených větrem – oba jsou okouzleni.

Trojici jednání rozdělují mezihry, jejichž hudební tempo přibližuje, jak tři různá zvířata prožívají plynutí času.

Stejně jako v každém pravém melodramatu se text a hudba spojují, aby vykreslily nebo naznačily rozmáchlé divadelní dobrodružství, které se v případě tohoto kusu začíná stvořením světa (nebo velkým třeskem), pokračuje osamocenou existencí, výjevy z prostého vesnického života, trochou tesařiny, mnoha kamzíky a neopětovanou láskou a končí výpravou odsouzenou k nezdaru. Při živém provedení jsou na plátno za hudebníky promítány texty stylizované jako mezititulky z němých filmů.

Richard Ayres


Richard Ayrese narodil v roce 1965 v britském Cornwallu. V roce 1986 absolvoval letní kurzy Mortona Feldmana v Darmstadtu a Dartingtonu, a po této zkušenosti se rozhodl věnovat hudbě naplno. Studoval skladbu na University of Huddersfield a postgraduálně na Královské konzervatoři v Haagu u Louise Andriessena, kde absolvoval v roce 1992. I nadále žije v Nizozemí a vyučuje skladbu na konzervatoři v Amsterdamu. Spolupracoval se spisovatelkou a básnířkou Lavinií Greenlaw na operní verzi Petera Pana, jejíž premiéru uvedla v roce 2013 Stuttgartská opera, a byla nově nastudována režisérem Keith Warnerem také v operních domech ve Velšsku a Berlíně. Na Ostravských dnech byl Richard Ayres poprvé v roce 2009. 


30. června 2016
18:30 Divadlo Jiřího Myrona
Iannis Xenakis: Oresteia (1965–66, rev. 1969/87/89) / česká premiéra

libreto podle starořeckého dramatu Aischyla

režie: Jiří Nekvasil
dirigent: Petr Kotík
scéna: David Bazika

Holger Falk, baryton
Tamás Schlager, perkuse
Canticum OstravaJurij Galatenko, sbormistr
Dětský sbor Permoníček Karviná, Stanislava Burešová, sbormistryně

Ostravská banda, komorní orchestr

ve starořečtině s českými titulky

30 minut před představením se koná úvod k operám s autory a /nebo inscenačním týmem.


Xenakisova Oresteia se vymyká jednoznačnému žánrovému zařazení: mnohem více než zhudebněním Aischylovy trilogie je skladatelovou re-imaginací řeckého dramatu a fantazií nad antickým textem. Od kusých zpráv a domněnek, které máme o tom, jak ve skutečnosti představení klasických řeckých her vypadalo, se Xenakis odrazil k vytvoření tvaru, který vedle sebe staví avantgardní a archaizující kompoziční techniky, časoměrnou deklamaci sboru a strhující rytmickou komplexnost, inspiraci japonským obřadním divadlem a virtuózní barytonové sólo i neméně náročný part bicích nástrojů, který je doprovází. Spojuje zpěv, tanec a instrumentální hudbu do temného spektáklu, plného syrové energie. Opera Oresteia se uvádí včetně skladeb Kassandra a Bohyně Athéna.


Iannis Xenakis (1922–2001) byl skladatelem řeckého původu, celý svůj umělecký život však prožil ve Francii, kam uprchl před pronásledováním za účast v povstání za druhé světové války. Jakožto vystudovaný stavební inženýr působil v Paříži nejprve jako asistent v ateliéru architekta Le Corbusiera, kde se posléze významně podílel na některých architektonických návrzích a realizacích. Do světa hudby vstoupil jako outsider bez patřičného vzdělání a zázemí (povzbuzení se mu dostalo jen od Oliviera Messiaena), aby se během několika let stal jedním z nejvlivnějších a nejoriginálnějších tvůrců. Xenakisův přístup k hudbě se nápadně lišil od koncepcí jeho současníků, zpravidla rozvíjejících postwebernovský idiom či obecně nějakou hudební tradici. Více než myšlenkový svět Evropy posledních staletí Xenakise zajímali předsokratovští antičtí filosofové. Inspirovala ho matematika, fyzika a přírodní procesy, hudba pro něj byla především zvukovou syntézou v nejobecnějším smyslu a uvažoval o ní v kategoriích hustoty, spojitosti či nespojitosti, poměru periodické (tónové) komponenty a šumu a v podobných „nehudebnických“ termínech. Tomu odpovídá i radikálně nový výraz Xenakisovy hudby: je syrově objektivní, nepsychologizující, nezávislá na tradičních formách. Dílo Iannise Xenakise se vyznačuje pozoruhodnou kontinuitou – již v prvních skladbách lze nalézt principy, které pak celoživotně rozvíjel a prohluboval. Přestože nároky na hudebníky jsou u většiny skladeb až neuvěřitelné, Xenakisova hudba od počátku přitahovala vynikající interprety a málokterý skladatel posunul hranice možného v té míře, jako právě Xenakis. 

 

 


 

zpět