NODO 2018 / Dny nové opery Ostrava

24. a 25. června 2018
18:30 | Divadlo Jiřího Myrona
Alois Hába: PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ (1937-1942) / světová premiéra a repríza

Šestinotónová opera o třech jednáních a sedmi obrazech pro 26 pěveckých sól, smíšený sbor a orchestr, podtitul Nezaměstnaní (op. 50)

Hudba: Alois Hába
Libreto: Alois Hába, upravil Ferdinand Pujman

Dirigent: Bruno Ferrandis
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marta Roszkopfová

Účinkují:
Michaela Šrůmová, soprán (Prostořeká)
Kamila Mazalová, mezzosoprán (Táňa)
Marek Olbrzymek, tenor (Intelektuál, Autor, Lucifer)
Juraj Nociár, tenor (1. důvěrník)
Josef Moravec, tenor (Úředník, Tajemník)
Vojtěch Šembera, baryton (Písmák, Kristus)
Josef Škarka, baryton (2. důvěrník, Ariman)
David Nykl, bas (Ředitel)
+ členové sboru
Canticum OstravaJurij Galatenko (sbormistr)
Ostravská banda
ONO / Ostrava New Orchestra

I. dějství
V továrně debatují o pracovní přestávce dělníci o své situaci. Stěžují si, že z nich tlak na výkonnost dělá bezduché stroje. – Ředitel a tajemník vedou rozhovor o náladě dělnictva v ředitelně. Přicházejí dělničtí důvěrníci. Dozvídají se, že vzhledem k poklesu odbytu musí být výroba omezena a bude se propouštět. Dělníci argumentují právem na práci. Ředitel hrozí, že dojde-li ke vzpouře, použije prostředky násilí.  

II. dějství:
Alegorický obraz: Rozhovor mezi Kristem, Arimanem a Luciferem. Ariman a Lucifer prosí Krista, aby je zbavil jejich úlohy. Kristus odpovídá, že ještě nenastala správná doba. Člověk musí nejprve poznat svou vlastní podstatu, pak teprve se osvobodí, dá se na cestu Kristovu a tím skončí i úloha Lucifera a Arimana. – Na předměstí se setkávají Intelektuál, dělníci a nezaměstnaní. Všem by bylo prospěšné, kdyby se spojili. Písmák je upomíná na lásku Kristovu. –  Dělníci před noclehárnou pro nezaměstnané komentují výklady plné zboží, policista je rozhání. 

III. dějství:
Ředitel továrny, tajemník a dělnický důvěrník se radí, jak předejít revoltě. Důvěrník žádá, aby dělníci dostali najíst, měli kde bydlet a bylo jim uznáno shromažďovací právo. Dostatek materiálních hodnot zajistí jejich poslušnost. – Dělníci se scházejí na dvoře továrny, žádají práci a mzdu. K rebelii však nedojde. Přichází Autor a ptá se, co má jako umělec udělat s  postavami, které vymyslel. Přednáší různé návrhy, dělníci je všechny zamítají. Písmák přichází s biblickým citátem. Sbor oslavuje vizi Krista a jeho království.

 


Kompoziční dráha Aloise Háby (1893-1973) započala ve Vídni, kde žil od roku 1914. Studoval tam skladbu u Franze Schrekera, který byl v své době znám jako radikální modernista. Koncem 20. let následoval Hába Schrekera do Berlína. Během svého pobytu ve Vídni se Hába stal součástí okruhu stoupenců Arnolda Schönberga, jehož koncerty pravidelně navštěvoval. Tam se seznámil s Hansem Eislerem, který studoval Schönberga, s nímž navázal celoživotní přátelství. Oba je spojoval zájem o atonální a dodekafonickou hudbu, stejně jako levicová politika. Bylo to právě v této době, kdy Hába vstoupil do komunistické strany. 

Hábův světový názor a jeho filozofické inklinace z něj dělají naprosto výjimečnou osobnost. Vedle krajně levicových názorů byl též úzce spojen s antroposofickým hnutím Rudolfa Steinera, a navíc - do určité míry - oddaným křesťanem.

Hába byl jedním z prvních mikrotonálních skladatelů a teoretiků. V roce 1922 vydal v češtině (nákladem Hudební matice) významný text o mikrotonalitě: Harmonické základy čtvrttónové soustavy. O rok později se setkal s Ferrucciem Busonim, který užíval mikrotonální šestinotónový systém a Hábu s ním seznámil. Setkání s Busonim, který byl v té době jedním z nejznámějších žijících skladatelů, bylo pro Hábu velkým povzbuzením k tomu, aby se nadále zabýval mikrotonalitou. Hába se poprvé ocitl na světové hudební scéně provedením svého čtvrttónového Smyčcového kvartetu č. 3 na festivalu v Donaueschingenu v roce 1923. Po mnichovské premiéře své čtvrttónové opery Matka v roce 1931 se Hába stal jedním z nejznámějších avantgardních skladatelů své generace. Po nástupu nacistů k moci počátkem 30. let se Hába přestěhoval z Berlína do Prahy. Když se v roce 1933 stal Josef Suk ředitelem Pražské konzervatoře, Hába byl na této škole jmenován profesorem. Na konzervatoři založil Oddělení čtvrttónové a šestinotónové hudby. 

S pomocí československé vlády Hába navrhl a dohlédl na výrobu čtvrttónových klavírů a dechových nástrojů. Německá firma na výrobu klavírů August Förster, která sídlila v severních Čechách, zhotovila pro Hábu tři klavíry a později, počátkem 30. let, také šestinotónové harmonium, jehož výroba se zakládala na plánech, které dostal Hába od Busoniho.

Toto původní šestinotónové harmonium hraje důležitou roli v Hábově třetí opeře Přijď království Tvé a bude slyšeno na premiérovém provedení opery na festivalu NODO. Mimořádný dík patří Národnímu muzeu - Českému muzeu hudby, bez jejichž mimořádné vstřícnosti ve věci zapůjčení unikátního šestinotónového harmonia by inscenace nemohla vůbec vzniknout. 

Přijď království Tvé je opera složená v šestinotónovém systému. Libreto napsal Hába ve spolupráci s významným literátem a divadelní osobností Ferdinandem Pujmanem. I když Hába považoval Přijď království Tvé za vrchol svého uměleckého díla, opera nebyla nikdy provedena. Po marných pokusech se myšlenky na provedení opery zcela vzdal – i když sám vydal partituru nákladem několika stovek výtisků. Přestože Hába začal na opeře pracovat již v roce 1939, partitura byla dokončena během války, v roce 1942. V té době bylo její provedení nemyslitelné. Provedení Hábovy opery Přijď království Tvé v rámci festivalu NODO nabídne příležitost poznat dílo výjimečně progresivní etapy vývoje hudby v České republice.


26. června 2018
19:00 | Divadlo Antonína Dvořáka
Salvatore Sciarrino: LUCI MIE TRADITRICI (1998) / česká premiéra

Opera o dvou jednáních (Oči mé zrádné)

Hudba a libreto: Salvatore Sciarrino

Dirigentka: Lilianna Krych
Režie: Pia Partum
Scéna: Magdalena Maciejewska
Video: Marek Zamojski
Choreografie: Agnieszka Dmochowska–Sławiec

Účinkují:
Anna Radziejewska, soprán (Hraběnka Malaspina)
Jan Jakub Monowid, kontratenor (Host, Hlas za scénou)
Andrzej Lenart, baryton (Sluha)
Artur Janda, baryton / bas (Hrabě Malaspina)
Ostravská banda

Česká premiéra, 75 min

V italštině s českými a anglickými titulky


Příběh Luci mie traditrici je založen na slavném a smutném příběhu nesmírně originálního renesančního skladatele Gesualda, prince z Venosy. Ten byl zrazen svou ženou, jíž spolu s jejím milencem zabil. Sciarrino k tomuto příběhu ne zcela přímo odkazuje, ale základní děj je stejný. Postavy zpívají téměř neslyšně, své emoce potlačují. Vibrující hlasy zmírají v tichu… dá se tomu ještě říkat zpěv? Nebo už jde spíš o řeč? Mezi sekvencemi scén skladatel cituje renesanční žalozpěvy o lásce a kráse. Jde o komentář beze slov. Zvuk se stává stále chladnějším, až se zcela rozmělní. Hudba zdůrazňuje nuance významů, atmosféry a dramatického vývoje svůdněji, než slova. Je to právě hudba, která umožňuje pocítit tragédii protichůdných vášní na smyslové úrovni. V hudbě spočívá enormní síla této současné opery, hluboce usazené v minulosti.

Pia Partum


Salvatore Sciarrino (1947) začal komponovat ve dvanácti letech jako samouk a publiku se poprvé představil v roce 1962. Svůj velmi originální hudební jazyk — založený na bohaté paletě instrumentálních zvuků, extrémních dynamických změnách, velmi slabých zvucích často na samé hranici ticha s typickým opakováním několika prostých charakteristických prvků — nalezl velmi záhy. Napsal velké množství skladeb a již řadu let patří k největším osobnostem soudobé vážné hudby. Kromě toho, že je autorem většiny svých operních libret, napsal Sciarrino i řadu článků, esejí a textů nejrůznějších žánrů, z nichž některé byly zařazeny do výboru Carte da suono (2001). Zvlášť významná je jeho interdisciplinární publikace věnovaná hudební formě Le figure della musicaDa Beethoven a oggi (1998). Festivaly Ostravské dny i NODO / Dny nové opery Ostrava dodnes uvedly již celou řadu jeho děl včetně oper Infinito nero a La porta della legge.


27. června 2018
18:30 | Důl Hlubina
Daniel Lo: A WOMAN SUCH AS MYSELF (2017-2018) / světová premiéra

Komorní jednoaktová opera  (Žena jako já)

Hudba: Daniel Lo
Libreto: Suyin Mak, na základě povídky čínské spisovatelky Xi Xi (*1938)

Dirigent: Petr Kotík
Režie a scéna: Miřenka ČechováPetr Boháč
Video: Barbora Johansson Pivoňková
Assistentka režie: Ran Jiao
Lighting design: Karel Šimek
Video produkce: Nina Bumbálková

Poděkování: Elpida 
 
Účinkují:
Kamala Sankaram, soprán (Žena)
Vojtěch Šembera, baryton (Muž)
Eliška Zajícová, mezzosoprán (Teta)
Ostravská banda


Světová premiéra, 60 min

V angličtině s českými titulky

A Woman Such as Myself (Žena jako já) je komorní opera vycházející z povídky Dívka jako já od Si Si, jedné z nejznámějších čínských spisovatelek současnosti. Libreto se dotýká niterných otázek, jako je křehkost lásky, odvaha a zbabělost, význam práce, osud a volba, tedy témat nadčasových a přesahujících rámec jedné kultury. Hrdinka Dívky jako já pracuje v pohřebním ústavu, kde líčí zesnulé. Příběh se odvíjí v podobě jakéhosi dlouhého vnitřního monologu. V úvodu hrdinka čeká v kavárně na svého přítele jménem Léto. Čas si krátí vzpomínáním na to, jak se řemeslu naučila od tety, jak od ní její zaměstnání odstrašilo kamarády a jak se zrodil její vztah s Létem, který si ji spletl s kosmetičkou líčící nevěsty. Povídka končí v okamžiku, kdy Léto vchází s velkou kyticí. Hrdinka mu slíbila, že ho dnes vezme s sebou do práce. 
Jednotlivé části přelétavého vnitřního monologu jsou propojené volnými asociacemi. Opera také přejímá volně plynoucí strukturu, která by zvláštní povahu zvolené vyprávěcí metody měla odrážet.

Daniel Ting-cheung Lo (1986) dosáhl v roce 2017 doktorského titulu v oboru skladby na University of York, kde studoval u profesora Williama Brookse (jeho studia podpořil Hudební a taneční fond Hongkongského dostihového klubu). V minulosti studoval skladbu u doktora Hing-yan Chana na Hongkongské univerzitě, kde v roce 2009 absolvoval s červeným diplomem a posléze zde v roce 2012 získal titul MPhil. Jeho nejnovější orchestrální kompozici Efflorescence – Quasi-Concerto for Orchestra (Rozkvět – kvazikoncert pro orchestr) uvedla v premiéře Hongkongská sinfonietta na zahajovacím koncertu sezóny 2016/2017. Již třikrát se jako rezident zúčastnil Festivalu a Institutu Ostravské dny, naposledy v minulém roce, kdy byla ve světové premiéře uvedena jeho skladba YouHuang (II).


Středa 27. června 2018
20:30 | Důl Hlubina
Julius Eastman: MACLE (1971-1972) / česká premiéra

Skladba pro hlasy

Hudba: Julius Eastman

Účinkuje:
S.E.M. Ensemble

Česká premiéra, 17 min


Macle složil Julius Eastman v závěrečných měsících roku 1971, aby ji S. E. M. Ensemble mohl v lednu a únoru 1972 hrát na svém prvním evropském turné. Kompozice byla určená pro čtyři zakládající členy tělesa: Jana Williamse, Roberta Laneriho, Petra Kotíka a samotného Eastmana. Přestože jsme kromě Julia všichni byli také intrumentalisté, je Macle čistě vokální kompozice a při jejím provedení se vespolek zpívá, mluví, křičí, šeptá atd. My tři zbylí jsme jako vokalisté nikdy nevystupovali, ale nevzpomínám si, že by při zkouškách nebo při představeních vyvstal jediný problém. Z pamětihodných provedení skladby mi zvlášť utkvělo jedno, které proběhlo na Akademie der Künste v Berlíně, kde jsme k úžasu diváků pobíhali po aule. Jsem vděčný za to, že Jeffrey Gavett a Chris McIntyre dílo vyzdvihli ze zapomnění a umožnili mi – pokud paměť dovolila – rekonstruovat jeho původní podobu.

Petr Kotík, 22. ledna 2018


Skladatel, klavírista a zpěvák Julius Eastman (1940–1990) působil i v poměrně liberálním prostředí newyorkské hudební scény jako radikální buřič. Afroameričan v jinak převážně bělošském prostředí, navíc neskrývající svou homosexualitu. Svým provedením díla Song Books od Johna Cage dokázal autora, jinak vždy klidného, rozčílit nevídanou měrou. Bušením pěstí do klavíru doprovázel prý po Eastmanově vystoupení Cage slova o tom, že „svoboda v mé hudbě neznamená svobodu být nezodpovědný“.
Ve svých vlastních kompozicích se Eastman inspiroval jednak minimalistickými díly Terryho Rileyho, La Monte Younga nebo Stevea Reicha, ale také hudbou Mortona Feldmana nebo Petra Kotíka. Zároveň ale vstřebával podněty z populární hudby a jazzu, který sám také hrál.
Eastmana jako by se držela smůla. Navzdory intenzivnímu koncertování nebylo za života nic z jeho hudby vydáno na nahrávce. Souběh více různých důvodů včetně drog a alkoholu vedl k tomu, že se úspěšný hudebník po roce 1983 dostával do stále větších existenčních potíží, které vedly až k jeho bezdomovectví. Přerušil kontakty s většinou svých kolegů z hudební branže, takže když v roce 1990 zemřel, nikdo z nich se o tom nedozvěděl a nekrolog v tisku vyšel až po osmi měsících. Během posledních let Eastmanova života se také ztratila velká část zápisů i nahrávek jeho skladeb. Teprve v novém tisíciletí začaly být objevovány a vydávány.

Matěj Kratochvíl


28. června 2018
18:30 | Divadlo Antonína Dvořáka
Rudolf Komorous: NĚMÝ KANÁR (2017-2018) / světová premiéra

Komorní jednoaktová opera

Hudba: Rudolf Komorous
Libreto: Georges Ribemont-Dessaignes, do angličtiny přeložil Christopher Butterfield

Dirigent: Owen Underhill
Režie: Jan HorákMichal Pěchouček
Scéna: Michal Pěchouček
Kostýmy: Tereza Hrzánová

Účinkují:
Anne Grimm, soprán (Barate)
Alexander Dobson, baryton (Riquet)
Daniel Cabena, kontratenor (Ochre)
Ostravská banda

Světová premiéra, 45 min

V angličtině s českými titulky

Ve spolupráci s The Turning Point Ensemble


Vždycky jsem obdivoval francouzskou modernu, zejména dadaisty a surrealisty. Fascinoval mě na nich jejich celkový postoj k umění, ke světu, jejich hledání a definování nových hodnot pomocí tvůrčích experimentů, značně odkloněných od vědeckosti, mnohdy limitující svobodu. Jedním z nejopravdovějších dadaistů byl pro mě Georges Ribemont–Dessaignes. Ještě když jsem byl v Praze, dostal se ke mně překlad jedné z jeho her, kterou tehdy inscenovalo Osvobozené divadlo. Už tehdy mě zaujal. Po svém příjezdu do Kanady jsem pak požádal svého přítele a tehdejšího žáka Christophera Butterfielda, jestli by tu hru pro mě nepřeložil do angličtiny, abych z ní mohl udělat operu. On sám se pro tohoto francouzského autora nadchnul a nakonec přeložil celkem tři jeho hry, které pak vyšly ve Spojených státech. Hru Němý kanár, která byla součástí onoho vydání, jsem do té doby vůbec neznal, ale okamžitě jsem pochopil, že se hodí k mému pojetí komorní opery: je v ní málo postav a není to příliš dlouhé. V mém odhodlání napsat operu s tímto námětem mě podpořila Renáta Spisarová, která okamžitě projevila zájem provést ji v Ostravě. Přes všechny své zdravotní komplikace dělám vše proto, aby bylo dílo hotovo co nejdřív.

Rudolf Komorous, 23. ledna 2018

Rudolf Komorous (1931) je český skladatel žijící od roku 1969 v Kanadě. Studoval hru na fagot u Karla Pivoňky na Pražské konzervatoři a skladbu u Pavla Bořkovce na pražské AMU. V padesátých a šedesátých letech ho jeho zájem o českou avantgardu přivedl do úzkého okruhu malířů, sochařů a spisovatelů, známého jako „Šmidrové”, ovlivněného dadaismem a surrealismem. V roce 1961 byl jedním ze zakladatelů souboru soudobé hudby Musica viva pragensis, kde působil až do roku 1968 jako fagotista. V letech 1959–1961 vyučoval fagot a komorní hru na Centrální hudební konzervatoři v Pekingu a v letech 1970–1971 na Macalester College v Saint Paul v Minnesotě. V letech 1971–1989 pak působil na University of Victoria v Britské Kolumbii, mezi roky 1989–1994 zastával funkci ředitele na School for the Contemporary Arts of Simon Fraser University v Britské Kolumbii. Katalog jeho skladeb čítá mnoho orchestrálních děl (mezi nimi 5 symfonií), skladeb pro sólové nástroje, zpěv i komorní obsazení. Mimo Ostravské dny, které pořádá Ostravské centrum nové hudby, je Komorousova tvorba v Čechách uváděna jen ojediněle.


28. června 2018
20:30 | Divadlo Antonína Dvořáka
John Cage: SONG BOOKS (1970) / česká premiéra

Soubor otevřených děl; verze pro 10 hlasů a elektroniku (Zpěvníky)

Hudba: John Cage 
Texty: Henry David Thoreau, Norman O. Brown, Erik Satie, Marcel Duchamp, Buckminster Fuller, Merce Cunningham, Marshall McLuhan a další

Scénická realizace: Jiří Nekvasil a David Bazika

Účinkují:
S.E.M. Ensemble
Ostravská banda

Česká premiéra, 90 min

V angličtině


Song Books (1970) je rozsáhlá kolekce sólových skladeb, navazující na  dvě vokální sóla, která Cage napsal dříve. První díl obsahuje sóla 3-58, druhý sóla 59-92, ve třetím jsou instrukce k provedení.  Jednotlivá sóla spadají do čtyř kategorií: 1. pro hlas, 2. pro hlas s elektronikou, 3. jevištní akce (theatrical action), 4. akce s elektronikou.  Sóla je možno provádět v jakémkoliv výběru a mohou se jakkoliv překrývat. Některá jsou pouze krátkými popěvky či výstupy, ale např. Solo for Voice 58 (18 microtonal ragas) je celovečerní záležitostí, některá je možno realizovat i nástrojově. Elektronika není specifikována. Navzdory velké volnosti, kterou umožňují rozmanité typy notace a instrukcí, jsou tato sóla interpretačně velmi ošidná, neboť vyžadují zanícené a přitom disciplinovaně neosobní provedení. Na Song Booksje možno pohlížet jako na hudebně-surrealistické dílo, ovšem zbavené veškerých psychoanalytických aspektů.

Americký skladatel John Cage (1912–1992) zasáhl svým vlivem i ostatní druhy umění (tanec, divadlo, poezie, výtvarné umění, film), kde jeho podněty došly poměrně širokého uplatnění. Pro jeho tvorbu je charakteristický radikální rozchod s evropskou hudební tradicí i do té doby běžným chápáním umění. Po počátečních experimentech s hledáním nových zvuků dospívá Cage kolem roku 1950 k osobité koncepci hudby, která usiluje o překlenutí propasti mezi Uměním a Životem. Zdůrazňuje roli pozornosti v percepci umění a upozorňuje, že i ticho je plné zvuků (kterých si běžně nevšímáme). Podnětem mu byly přednášky D. T. Suzukiho o zen buddhismu, zejména učení o pluralitě center („každá bytost je středem Vesmíru“), které se stalo základem Cageova nového pojetí hudebního času a souhry (neboť nadále je v jeho díle každý hudebník brán jako nezávislá individualita).

Jaroslav Šťastný

zpět