Rudolf Komorous: No No Miya

Osobnost skladatele a fagotisty Rudolfa Komorouse (1931) nezapadá do prototypu československého skladatele padesátých let. V letech 1946 – 1952 studoval fagot na Pražské konzervatoři a poté v letech 1952–1959 na pražské Akademii múzických umění, kde zároveň navštěvoval kompoziční třídu Pavla Bořkovce. Vynikající úspěchy v interpretačních soutěžích mu umožnily působení na univerzitě v čínském Pekingu, kde vyučoval v letech 1959–1961 fagot a komorní hru. Ve své kompoziční tvorbě již velmi záhy opouští tradice předválečné novoklasické avantgardy a pouští se do hledání nových možností tvorby. Zajímá se o výtvarné umění a společně s kolegy ze sdružení Šmidrové stojí u počátků akčního umění v bývalém Československu. Po svém návratu do vlasti se stává aktivním účastníkem dění kolem souboru Musica viva pragensis. V Komorousově tvorbě z přelomu padesátých a šedesátých let vynikají skladby Sladká královna z roku 1962, Olympia z roku 1964, Chamsín, Náhrobek Malevičův a Mignon z roku 1965. „Nechci členit hudební větu pauzami, hudební skladba je pro mne dobou ticha přerušovaného hudbou.“ Zřejmá redukce hudebního materiálu na nejzazší minimum byla pro evropské prostředí v daném období něčím zcela mimořádným. I díky svému pobytu v Číně tak Komorous objevuje, jakou moc může mít jeden tón, kolik hudby se dá najít v jednoduchosti, geometrické přesnosti a konečně i v tichu. Od druhé poloviny šedesátých let začíná převládat v jeho tvorbě zájem o techniku koláže, kterou rozvíjí po své emigraci v roce 1969. 

Prvním místem, kde Rudolf Komorous vyučoval, byla paradoxně MacAllester College v Minneapolisu v USA (1970–1971), kam byl doporučen Johnem Cagem. Pak přijímá nabídku učit na University of Victoria. Působí zde jako profesor skladby a teorie soudobé hudby, zakládá elektronické hudební studio, později reorganizuje oddělení už ve funkci ředitele. Stává se uznávaným a vyhledávaným učitelem skladby, řada jeho studentů patří dnes ke kanadské skladatelské elitě. V letech 1989 – 1994 působí jako ředitel školy pro soudobá umění na Simon Fraser University v nedalekém Vancouveru. 

Svou zralou tvorbu dělí Rudolf Komorous do tří období: období minimalismu, období abstrakce, období nové melodie a nové harmonie. Do prvního období spadají pražské kompozice napsané kolem poloviny 60. let. Do abstraktního období Rudolfa Komorouse můžeme zahrnout šest skladeb z první poloviny 70. let Bez názvu, založených na permutačních principech. Třetí období nových melodií a nových harmonií už naznačil Komorous v dřívější skladbě York z roku 1967. Do této starší doby patří také jeho opera z let 1964–66, Lady Blancarosa. Jeho klavírní skladby nahráli např. Cornelius Cardew, Eve Egoyan (WU pro klavír sólo z let 2002–03), Frederic Rzewski. Jeho skladatelské aktivity výrazně podporuje Canadian Music Centre.

Od doby své emigrace v roce 1968 se Rudolf Komorous do České republiky nikdy nevrátil.


Rudolf Komorous: No no miya (1988)

Libreto Rudolf Komorous, podle japonského divadla nó Zeami Motokija (pravděpodobně 1363–1443) 

Opera No no miya je volnou adaptací hry japonského divadla nó – Zeami Motokija (14.–15. století) se stejným názvem No no miya. Původní libreto skladatele Rudolfa Komorouse obsahuje texty z dalších japonských a čínských autorů. Styl je poetický a imaginativní a představuje silnou osobní odpověď na vysoce kultivované a emocionálně nabité kvality divadla nó.

No no miya patří do třetí z pěti kategorií her, která ukazuje idealizovanou krásu zosobněnou ženou. V tomto případě je to duch Lady Rokujo Miyasudokoro. Po úmrtí svého manžela – prince měla jako stále nádherná žena bouřlivou milostnou aféru s princovým mladším nevlastním bratrem, slavným Zářivým princem Genji. Její láska ho ale přesahovala a on ji opustil. Princova manželka dělala vše proto, aby Lady Rokujo ponížila.

Zhrzený duch Lady Rokujo nemá pokoje a na památné místo se každoročně vrací, aby si připomněl den posledního setkání s milencem. Asi o 300 let později se duch setkává s potulným mnichem, který doputuje do této „Svatyně v loukách“. Lady Rokujo prosí mnicha, aby se za ni modlil. V závěru se zjevuje přírodní duch (Tanečník), který Lady Rokujo otevírá cestu ke svobodě.  Dílo končí divokým tancem a zpěvem chóru o tom, že duch ženy „je nyní připraven projít branou hořícího domu“ a bude vysvobozen.
No no miya je posvátné místo na kraji Kjóta, kam se dosud chodí dívky i ženy modlit a prosit o lásku.

zpět

Podporují nás

Tel.: +420 596 203 426
E-mail: info@newmusicostrava.cz
© Copyright 2022 Ostravské centrum nové hudby
Created by web-evolution.cz