Boris Klepal a Petr Kotík

Proč jste OB založil, proč zrovna v Ostravě?
Ostravská vznikla s úmyslem vytvořit rezidenční komorní orchestr pro Ostravské dny. Původně jsme chtěli pozvat jeden z předních zahraničních souborů. Jednal jsem s musikFabrik v Düsseldorfu a když jsme se dozvěděli, že by jejich koncert stál 50 000 euro, napadlo mě založit vlastní musikFabrik a pojmenovat ho Ostravská banda. Rozpočet Ostravské bandy se nakonec vyšplhal daleko výš, něž požadoval musikFabrik, za to ale byla Ostravská banda rezidenčním tělesem, pracovali jsme dva týdny a na festivalu hráli čtyři koncerty.

Dnes patří Banda mezi špičkové evropské soubory. Taková věc nespadne sama z nebe a není za tím jen spoustu práce ze strany Ostravského centra a nadšeného zapojení ze strany hudebníků, ale ve stejné míře podpora, kterou dostáváme nejen z veřejných zdrojů, ale hlavně podpora nezávislá, která nám dává volné ruce k počinům, jako je na příklad existence Ostravské bandy. V tomto případě to byla podpora ze strany Zdeňka Bakaly, který začal v roce 2005 prostřednictvím OKD podporovat Ostravské centrum nové hudby.

Jak jste přišli k názvu souboru „Ostravská banda“?

Jak nápad založit Ostravskou bandu, tak jméno souboru se zrodilo spontánně, bez uvažování, zvažování a diskusí, dalo by se říct ve zlomku vteřiny. Spojit jméno Ostravy s výtečným souborem na evropské úrovni byla pro mě samozřejmost. Navíc říkat souboru „banda“ se nám všem líbilo. V prostředí domácího provincionalismu nám připadalo jméno „Ostravská banda“ velmi pozitivně. To byl první impuls. Dnes už si na jméno Ostravská všichni zvykli a nikomu to nepřipadá jako něco mimořádného.

Orchestrů zaměřených na současnou hudbu je víc, čím se OB vymyká, čím je mezi nimi zvláštní?
Na jedné straně je to jeden z komorních orchestrů zaměřených na současnou hudbu a když jsme na pódiu a hrajeme, tak vypadáme jako každý podobný soubor. Zvláštnost Ostravské bandy je ve způsobu, jak pracujeme. Tento způsob práce pozitivně ovlivňuje vynikající výsledky, které jsou slyšet při každém koncertě. Složení členů souboru, kteří jsou z New Yorku, Berlína, Budapešti, atd. - a samozřejmě též z Ostravy a Prahy, vytváří speciální vztahy mezi hudebníky. Ty jsou založené nejen na vzájemném profesionálním a též osobním respektu, ale též na energii situace, kdy se Banda po určité pauze sejde a pracuje. Protože skupina není lokální, je zde určitá rovnost mezi hráči, která je též neobvyklá.

Když jsme Bandu zakládali, uvažovali jsme nejdříve koho oslovit v Ostravě, pak v Praze a Bratislavě, a potom za hranicemi, ať to byla Evropa nebo USA. Tento výběr byl dělán bez kompromisů - naše kritérium bylo angažovat ty nejlepší mladé hráče ať jsou to sousedé, nebo z daleka. Byli to hudebníci, kteří mně znali, měli ke mě důvěru a přesně věděli, o co jde když jsem je požádal o spolupráci.

I v tom nejlepším manželství si partneři občas vzájemně lezou na nervy. To není nezvyklý úkaz u souborů, kde se hudebníci vidí každý den. Taková situace se nám ještě nestala. Když k tomu přidáte energii a nadšení z práce (OB má asi nejnižší věkový průměr mezi podobnými soubory), tak se jedná o skupinu, která je ráda pohromadě jak na zkouškách tak na koncertech a často sedí spolu dlouho do noci. Tuto pozitivní energii je samozřejmě poznat při koncertech.

Co se týče určité rovnosti mezi členy, ta je dána tím, že se hudebníci sjedou z mnoha různých míst – od New Yorku po Budapešť – a není mezi nimi hierarchie, která se tvoří lokálně – seňorita a (lokální), to zde neexistuje. Pro hudebníkova z New Yorku není hvězdná kariéra někoho v Praze zajímavá, a ani o ní neví. Vše je srovnáno do jedné roviny, je jedno, co máš za sebou, kolik ti je let a vše kolem těchto věci, tady jde jen o výkon v daném momentě.

Hlásí se vám hudebníci sami, nebo je spíš aktivně oslovujete?
Nevzpomínám si, že by se někdo do Bandy přímo sám hlásil. Je ale možné, že někdo doporučil kolegu, který vyslovil zájem s námi hrát. Konkurzy neděláme, protože na konkurzní situaci, nevěřím. Na konkurzu hraje chvilku nervózní hráč a lze tam zjistit velmi málo. Ti, se kterými pracujeme jsou buď pozváni a známe je, nebo jsou doporučeni někým, koho také známe. Hierarchie v tom není žádná. Jeden z nejnovějších členů Bandy je kanadská hobojistka z Berlína, která přijela na Ostravské dny 2011 jako studentka. Nebo mladá flétnistka z Katowic, která projevila zájem o Ostravské dny, zkušebně jsme jí pozvali na Ostravské dny v roce 2011, a dnes je stálou členkou OB. Nemusím podotýkat, že jsou mezi námi hráči, kteří s námi hrají od prvního koncertu.

Jaký je rozdíl hrát soudobou hudbu v ČR, v Evropě vůbec a v New Yorku?
Žádný.

Rozdíly jsou mezi publikem, ale ty nejsou tak velké, aby na to člověk bral zřetel. Naše programy nepřitahují konvenční publikum. To nemyslím nijak pejorativně. Myslím tím to, že lidé nejdou na naše koncerty s představou „kulturní zábavy“, tedy na poslech něčeho, co více méně znají a jsou schopni rychle ocenit. Koncerty OB přitahují určitý druh publika, který má intelektuální zvědavost, který očekává něco co ho běžně neobklopuje a je připraven na různá překvapení. Takové publikum je všude celkem podobné. Samozřejmě že v New Yorku, který je navíc středem západní kultury a umění, je publikum větší, zkušenější, ale také kritičtější. Koncerty tam mají určitou specifickou energii. Nedá se ale říct, že by koncerty v ČR energii postrádaly, ta je ale možná trochu jiná. I když takový rozdíl to zas není. Když si vzpomenu na náš koncert minulý rok na festivalu v Olomouci, kam přišlo spousta lidí a kde jsme hráli pro nás typický program (Smolka, Mincek, Wolff, Kotík, Lucier, Cage), byla tam velmi soustředěná atmosféra a nadšené publikum a Banda hrála s chutí a skvěle.

Dal by se nějak popsat hudební vývoj OB od začátků po dnešek? S jakou hudbou jste začínali a k jaké jste došli?
To je pro mě těžké odpovědět. V uměleckém konceptu Bandy žádný vývoj nevidím. Pokud tu ale je, a bylo by to logické, měl by ho identifikovat někdo jiný, kdo se na to dívá z jiné perspektivy.

OB je v první řadě rezidenční komorní orchestr Ostravských dnů a jako takový je jeho repertoár úzce spjatý s programem Ostravských dnů, tak, jak se vyvíjí od bienále k bienále. Původní záměr nezahrnoval myšlenku kontinuální činnosti souboru. Velký úspěch na samém počátku –vztahy mezi hráči jak se vyvinuly během Ostravských dnů, nadšení a chuť pokračovat, to nás dovedlo k rozhodnutí nečekat dva roky a pokračovat v koncertech i v tom mezidobí. Dnes po osmi letech má OB téměř kontinuální činnost. Na příklad v této sezóně to byly koncerty v New Yorku, Kolíně n/R a v květnu na Pražském jaru. Od počátku hrajeme skladby jak autorů z druhé poloviny 20. století, tak těch, kteří tvoří dnes, včetně té nejmladší generace. Skladatelů, kteří se narodili po roce 1985, neustále přibývá.

Jako skladatel a hudebník – jak dirigent tak flétnista – jsem od počátku svého profesionálního života organizoval koncerty ze dvou důvodů, které spolu ale souvisí. Cítil jsem nutnost vytvořit hudební kontext který mě zajímá jako interpreta a skladatele a do kterého patří hudba, kterou komponuji. A pak to byly a jsou programy skladeb, které se buď vůbec nahrají, nebo jen velmi málo. To platí od mých 19 let, když jsem v Praze založil první soubor, Musica viva pragensis.

Nikdy mě nezajímalo vytvořit ansámbl jako ukázku své interpretační úrovně s myšlenkou „Podívejte se, jak nám to báječně jde a abyste to poznali, vybrali jsme hudbu, která vám to předvede.“ O co mi vždy šlo, byla hudba sama a všechno se tomu podřídilo – od sestavy souboru k jeho financování. Proto mají ansámbly které jsem kdy vedl variabilní instrumentace ( MVP, QUaX, SEM a OB). Když se zamyslím nad otázkou vývoje, řekl bych, že jediná „vývojová“ složka repertoáru jsou díla mladých skladatelů. O některých jsme v roce 2005 ani nemohli vědět. Bylo jim tehdy patnáct let. „Staří mistři“, hlavně jejich téměř nehratelné skladby (například Ligetiho koncerty), tato díla existovala dlouho před OB.

Vyvíjelo a vyvíjí se paralelně s tím i vaše publikum, máte na ně nějaký “výchovný” vliv?
Výchovou (neboli jakousi osvětou) se nezabývám a osobně v nic takového nevěřím. I kdybych se o to pokusil, asi by to skončilo fiaskem, protože nemám nejmenší ponětí, jak se něco takového dělá. Všichni máme vliv na všechno kolem nás, neustále a automaticky, ať chceme nebo ne. Naše publikum v ČR je jistě „někde jinde“ po návštěvě deseti koncertů Bandy. To ale není výsledkem „výchovného“ úsilí. Snažit se o to didakticky a pedagogicky není nutné a nemá to smysl.

- Brno a New York, únor 2013

zpět