Reigen

Žádná lehká komedie o svádění, ale naopak obraz o cirkulaci kapitalistické výroby v nejintimnější oblasti měšťanské společnosti – sexuální sféry. „Vaše nejlepší kniha, vy šmudlo“, ohodnotil pochvalně Hugo von Hofmannsthal odvážnou sérií scén svého přítele – prozaika, dramatika a lékaře Arthura Schnitzlera. Schnitzler v roce 1900 napsal soubor deseti konverzačních jednoaktovek Der Reigen (česky většinou Rej nebo Kolo) o milostných vztazích vídeňské společnosti, které prostupují všemi společenskými vrstvami, zachycují rozhovory před milostným aktem a po něm. Inscenování i knižní vydání této hry bylo cenzurou zakázáno a Schnitzler ji vydal vlastním nákladem. Poprvé byla uvedena na jevišti až v Berlíně v roce 1920 a vyvolala skandál nedozírných obzorů. Pro svou otevřenou sexualitu byly cenzurovány i další jeho práce. V roce 1921 byl se Schnitzlerem dokonce veden soudní proces kvůli pobuřování veřejnosti. Vídeňský dramatik tušil, že dílo, „až bude vykopáno o několik set let později“, osvětlí část naší kultury svérázným způsobem.

Tak dlouho ovšem neměli v úmyslu čekat rakouský skladatel Bernhard Lang a jeho libretista Michael Sturminger, ani režisér a šéf opery v Basileji Georges Delnon. V Langově opeře, kterou v užším slova smyslu lze stěží přiřadit k nějakému žánru, hraje stěžejní roli princip transformativního opakování. Toto divadelní opakování je přitom určitou podobou kritiky a vyjádřením slova „Reigen“ (dá se přeložit jako rej nebo obnova síly). Bernhard Lang se na půdorysu přísné struktury deseti rovnocenných scén geniálně pitvá v opakující se a stále váznoucí monotonii jednotvárnosti Schnitzlerových erotických scén hudebními prostředky jemu vlastními.

zpět