Macle

27.6.2018, 20:30, Důl Hlubina

Koupit vstupenky >>>

Skladba pro hlasy, 1971–1972

Hudba: Julius Eastman

Účinkuje:
S.E.M. Ensemble

Česká premiéra, 17 min


Macle složil Julius Eastman v závěrečných měsících roku 1971, aby ji S. E. M. Ensemble mohl v lednu a únoru 1972 hrát na svém prvním evropském turné. Kompozice byla určená pro čtyři zakládající členy tělesa: Jana Williamse, Roberta Laneriho, Petra Kotíka a samotného Eastmana. Přestože jsme kromě Julia všichni byli také intrumentalisté, je Macle čistě vokální kompozice a při jejím provedení se vespolek zpívá, mluví, křičí, šeptá atd. My tři zbylí jsme jako vokalisté nikdy nevystupovali, ale nevzpomínám si, že by při zkouškách nebo při představeních vyvstal jediný problém. Z pamětihodných provedení skladby mi zvlášť utkvělo jedno, které proběhlo na Akademie der Künste v Berlíně, kde jsme k úžasu diváků pobíhali po aule. Jsem vděčný za to, že Jeffrey Gavett a Chris McIntyre dílo vyzdvihli ze zapomnění a umožnili mi – pokud paměť dovolila – rekonstruovat jeho původní podobu.

Petr Kotík, 22. ledna 2018


Skladatel, klavírista a zpěvák Julius Eastman (1940–1990) působil i v poměrně liberálním prostředí newyorkské hudební scény jako radikální buřič. Afroameričan v jinak převážně bělošském prostředí, navíc neskrývající svou homosexualitu. Svým provedením díla Song Books od Johna Cage dokázal autora, jinak vždy klidného, rozčílit nevídanou měrou. Bušením pěstí do klavíru doprovázel prý po Eastmanově vystoupení Cage slova o tom, že „svoboda v mé hudbě neznamená svobodu být nezodpovědný“.
Ve svých vlastních kompozicích se Eastman inspiroval jednak minimalistickými díly Terryho Rileyho, La Monte Younga nebo Stevea Reicha, ale také hudbou Mortona Feldmana nebo Petra Kotíka. Zároveň ale vstřebával podněty z populární hudby a jazzu, který sám také hrál.
Eastmana jako by se držela smůla. Navzdory intenzivnímu koncertování nebylo za života nic z jeho hudby vydáno na nahrávce. Souběh více různých důvodů včetně drog a alkoholu vedl k tomu, že se úspěšný hudebník po roce 1983 dostával do stále větších existenčních potíží, které vedly až k jeho bezdomovectví. Přerušil kontakty s většinou svých kolegů z hudební branže, takže když v roce 1990 zemřel, nikdo z nich se o tom nedozvěděl a nekrolog v tisku vyšel až po osmi měsících. Během posledních let Eastmanova života se také ztratila velká část zápisů i nahrávek jeho skladeb. Teprve v novém tisíciletí začaly být objevovány a vydávány.

Matěj Kratochvíl

Toto představení bylo podpořeno Mid Atlantic Arts Foundation prostřednictvím USArtists International ve spolupráci s National Endowement for the Arts a Andrew W. Mellon Foundation.


 

zpět