Petr Kotík oslavil své 75. narozeniny s přáteli a jejich hudbou

publikováno: 23.6.2017

Ve středu  večer 21. června se Petr Kotík sešel v (le) poisson rouge s přáteli Philipem Glassem, Alexem Mincekem a Georgem Lewisem. Seděli na pódiu a Kotík mluvil o tom, jak se hudební život vrací do stavu, který byl tak běžný v minulosti. Měl na mysli kariéru skladatele, který nejen komponoval, ale též hrál a produkoval koncerty, jak to třeba dělal Mozart.

Devatenácté století odtrhlo skladatele od těchto produkčních starostí. Dnes, počátkem 21. Století ale zas vidíme spoustu skladatelů, kteří se starají o všechno, včetně administrativy a organizace koncertů.

Petr Kotík je prominentní osobnost moderní soudobé hudby. Je to skladatel, který funguje způsobem přesně tak, jak to známe z minulosti: hraje na flétnu, diriguje, organizuje koncerty a když je zapotřebí, dokonce upraví stojan s mikrofonem.

Středeční noční koncert "Nothing / Everything Changes“ /Nic se nemění / vše se mění připomněl jeho lednové narozeniny. Kotíkovy zásluhy a úspěchy jsou natolik obsáhlé, že není možné, aby je mohl připomenout jeden koncert, i když mu předcházelo promítání dokumentárního filmu České televize o něm a jeho práci.

Newyorští hudebníci z Kotíkova souboru S.E.M. Ensemble a Momenta Quartet hráli výběr z jeho skladeb, které patří mezi ty nejlepší. Též jsme slyšeli kompozice jeho kolegů: Philipa Glasse,  Alexe Minceka a George Lewise.

Tito tři skladatelé, kteří jsou též výkonnými umělci a připojili se ke Kotíkovi. Společně s houslistkou Pauline Kim Harris vedli na pódiu přátelskou debatu o hudbě, skladbách a též společně vzpomínali. Nálada byla báječná, velmi uvolněná, zato však hudební složka večera byla naprosto seriózní.

Výtečná hobojistka Jacqueline Leclair hrála Kotíkovu sólovou skladbu Etude 7 z roku 1962. Byla to zajímavá hra intervalů a Leclair precizně zvládla obrovské skoky, zvláště ve středním a vysokém registru nástroje. Byla to dobře napsaná skladba s přesným vyvážením opakujících se nápadů a frází. Slyšet Kotíkovu ranou skladbu ve srovnání s hudbou, kterou  od něj známe dnes bylo fascinující.

Ten „známý Kotík“  byl slyšet ve skladbách There Singularly Nothing /Není na tom vůbec nic a ve výňatku z jeho monumentální skladby Many Many Women/Mnoho, mnoho žen – v obou se zpívá na texty Gertrudy Stein. Na závěr jsme slyšeli vynikající Smyčcový kvartet č. 2 "Torso", ve kterém Kotík opakuje nápady překrásným, záhadným způsobem.

Specifická estetická koncepce, spolu s prostředím a vývojem doby, přivedly Kotíka do unikání situace. Jako interpret je dlouholetým propagátorem Johna Cage a Mortona Feldmana, a to již od 60. let, kdy v bývalém Československu rozvíjel kontakty jak s těmito skladateli, tak s dalšími umělci, kteří  měli zdánlivě velmi málo společného, jako například Cornelius Cardew nebo La Monte Young. Kotík tvořil paralelně s těmito příklady a svým uměleckým přínosem vytvořil originální druh minimalismu; široké hudební tvary se jednoduchým stylem opakují, a ústí do neobvyklých harmonií.

There Singularly Nothing hráli čtyři hudebníci – Petr Kotík na flétnu, William Lang na trombon a zpěváci sopranistka Kamala Sankaram a barytonista Jeffrey Gavett. Zpěváci byli zdvojeni dalšími hlasy ve výňatku ze skladby Many Many Women. Kotík kombinuje chladnou a objektivní prózu Gertrudy Stein s vyrovnanou hudbou. Je to jakoby zakřivená estetická kombinace, která je ponurá a fascinující.

Glassův převratný minimalismus byl slyšet  v jedné z jeho nejlepších raných prací – Two Pages /Dvě stránky. Glass se před provedením zmínil o zkoušce, která předcházela a kterou vysoce hodnotil. Provedení samo ale mělo problematická místa. Kotík dirigoval varhany–syntezátor a dva houslisty, kteří několikrát vypadli z rytmu. V této hudbě vám to připadá, jakoby někdo vypadnul za jízdy z auta, vše dohnal a bezpečně naskočil zpět.

George Lewis a Alex Mincek hráli na své nástroje - trombon a tenor saxofon. Improvizovali spolu s interaktivním počítačem, který postupoval dle Lewisova programu. Computer horlivě reagoval na hru instrumentalistů a řídil sám klvaírní křídlo – Yamaha Diskavier. Ten zněl občas – jako reakce na Lewisovy post-be bop nástupy a Mincekovy ostéa dlouhé tóny a zvuky –jako meditativní Cecil Taylor. Lewis svůj počítačový program vylepšuje po desetiletí a výsledek, ke kterému se dopracoval, je pozoruhodný s báječnými a vždy hluboce hudebními výsledky. Má ale jediný problém, jak sám Lewis poznamenal, počítač neví, kdy skončit a kdy se má vše zastavit, takže ho na konci sám vypnul.

Momenta Quartet zakončil koncert precizním provedením skladby Torso. Je to hudba, která je jak syntézou Kotíkovy tvorby, tak krokem dopředu. Skladba má pomalé a jemné chorály, které jsou hrány ve stylu staré hudby a které přechází z konsonance do disonance. Tyto chorály střídá s rychlými, až agresivními pasážemi opakujících se úryvků. Tyto to dva základní nápady se nakonec začnou prolínat, naznačujíce tím příchod jakéhosi řešení.

Diskuse mezi účastníky, kteří seděli na pódiu, a též v dokumentárním filmu o Kotíkovi, připomněla šíři hudby, kterou Kotík provozuje a se kterou se veřejnost setkává. V roce 2005 založil Ostravskou bandu, jakýsi evropský protějšek svého souboru S.E.M. Ensemble. Založil též spolu s Alvinem Lucierem a Christianem Wolffem bienále moderní současné hudby – Institut a Festival Ostravské dny. Na ně navázal v roce 2012 operní festival NODO. Jako dirigent pracoval s regionálním orchestrem Janáčkova filharmonie a vychoval je k interpretaci mistrovských děl Johna Cage, Mortona Feldmana a dalších velikánů avantgardy 20. století. Svět hudby je dnes daleko bohatší díky Petru Kotíkovi.

New York Classical Review
George Grella

zpět