Vernisáž výstavy Mezi gestem a konstrukcí 7. 8. od 18:00 v Kavárně Maryčka

publikováno: 3.8.2017

Srdečně Vás zveme na vernisáž výstavy Jiřího Šiguta Mezi gestem a konstrukcí - partitury Johna Cageho a Philla Niblocka, která se bude konat v pondělí 7. 8. od 18:00 v Kavárně Maryčka v Provoze Hlubina.

Netradiční postupy a nové přístupy ke zvuku a jeho hudebnímu zpracovávání, které se začaly v průběhu 20. století vynořovat, si vyžádaly i nové podoby zápisu pro interpretaci této „nové hudby“. Partitury, po dlouhá staletí plnící funkci co nejpřesnějšího notového záznamu, se tak už nestávají jen nutnou technickou pomůckou, ale velmi často vykazují i estetické kvality.

Na mé vlastní vnímání fonické poezie či grafické hudby, které bylo dlouhou dobu ovlivněno perspektivou výlučně výtvarného umění, měly vliv dva momenty: seznámení s Jiřím Valochem v druhé polovině 80. let (mimo jiné též autorem strojopisných parafrází partitur), a festival Ostravské dny, jejichž pravidelným návštěvníkem a posluchačem jsem od roku 2001, tedy od úplného začátku.

Právě festivalu Ostravské dny jsem vděčný, že mohu nejen slyšet, ale i vidět ty úžasné partitury, často obsahující množství poznámek či autorských nákresů. Na rozdíl od výtvarníků (u nichž často převažuje jen snaha o estetickou působivost) tvoří skladatelé tyto partitury s vědomím, že ony skladby jednou budou opravdu prováděny.

John Cage (1912-1992) svým inovativním přístupem, důrazem na práci s náhodou, nezáměrností nebo mezioborovostí velmi ovlivnil mé umělecké působení už před více než třiceti lety. Z archivu Ostravského centra nové hudby jsem vybral vokální kompozici Aria kterou John Cage zkomponoval a „zapsal“ (podobně zaznamenávala ptačí zpěv třeba Olga Karlíková) v roce 1958. Byla věnována velmi talentované sopranistce Cathy Berberian. Skladba je napsaná ve formě linie, která naznačuje formu zpěvu. Tato linie se skládá z různých barev; každá barva reprezentuje jiný styl zpěvu. Rozličné barvy, které autor použil, předepisují interpretovi změny témbru. Jak už ale bývá u Cageho zvykem, není přesně dáno, jak tyto změny mají vypadat; je tudíž na interpretovi, jakým způsobem se přednesu zhostí. Co se textu týče, jsou zde použity souhlásky, samohlásky a slova z pěti jazyků: arménštiny (Berberian byla etnická Arménka), ruštiny, italštiny, francouzštiny a angličtiny. Může se zdát, že pohlížíte na směs neurčitých čmáranic, ale každý symbol je svébytnou (a zároveň poměrně svobodnou) instrukcí, šifrovanou zprávou pro potenciálního interpreta.

S dílem Philla Niblocka (1933) jsem se bohužel seznámil až o mnoho let později. A to právě díky Ostravským dnům. Jeho intermediální přístup, práce s počítačem, filmem, videem nebo fotografií (jeho výstavu s názvem Working for a Title jsme mohli vidět na přelomu let 2015-16 v brněnském Domě pánů z Kunštátu) mi byl od počátku velmi blízký (nadchla mne také jeho spolupráce s Thurstonem Moorem a Lee Ranaldem, členy dnes už bohužel zaniklých Sonic Youth). Velmi oceňuji také jeho vnímání a práci v konkrétním prostoru a nezapomenu, když v roce 2009 jeho kompozice rozvibrovala obrovskou a tehdy ještě syrovou a nezrekonstruovanou vítkovickou halu č. 6. Jeho skladby dovedou ze všech zvukových barev, které vytváří nástroje velkého orchestru, vytvořit velmi hutnou a hlasitou strukturu. A teprve až pohledem do partitury je možno zjišťovat, kdy se nepatrné mikrointervaly například snižují a nebo se orchestr začne postupně rozlaďovat. Na výstavu jsem vybral skladbu #9.7 (number nine point seven) pro violoncello a orchestr, kterou Phill Niblock zkomponoval mezi lety 2014-2016 (její notace v podobě mumerických linií nám může připomenout např. práci s nekonečnými a v čase se proměňujícími řadami datací význačného polského umělce Stanislava Drozdze). Na její provedení na letošním zahajovacím koncertě se velmi těším a vzpomínám, jak Philla velice pobavilo, když jsem mu na minulých Ostravských dnech vyprávěl, že při přehrávání jeho skladby Baobab má žena Nina velmi ráda cvičí taichi.

Na těchto tvou zdánlivě protikladných přístupech je zřejmé, že hudba, ač často netradičně zapsána (a jejíž zápis může na první pohled někdy působit nezajímavě a suše), může v živém hudebním provedení přinášet neobyčejně silné emoce, nebo naopak stavy meditativního zklidnění a ticha.

- Jiří Šigut

 Výstavu můžete v Kavárně Maryčka vidět až do 31. srpna. 

zpět