Univerzální festival. Dny nové opery Ostrava 2018

publikováno: 20.7.2018

Glissando
Festiwal uniwersalny. New Opera Days Ostrava 2018
20. července 2018
Szymon Borys
(překlad: Markéta Schaffartzik)

http://glissando.pl/relacje/festiwal-uniwersalny-new-opera-days-ostrava-2018/

Co znamená NODO? Slovo evokuje předpisy RODO (GDPR, pozn. překl.), neskutečnou nudu nebo vyhynulého ptáka dodo. Možná, že NODO je všechno dohromady, a zároveň něčím víc. Čím je tedy NODO ve skutečnosti? 

Ve dnech 24. - 28. června 2018 se v Ostravě (ČR) už počtvrté konalo bienále soudobé opery – New Opera Days Ostrava, ve zkratce NODO. Tato akce je již od počátku svého vzniku organizovaná spolkem Ostrava Center for New Music (pod uměleckým vedením Petra Kotíka) ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským. Cílem festivalu je přispět k diskusím v oblasti opery a pokusit se o představení nových možností v jejím dalším rozvoji. Letošní program obsahoval celkem šest produkcí: tři světové premiéry (Přijď království Tvé Aloise Háby, A Woman Such as Myself Daniela Lo, The Mute Canary Rudolfa Komorouse) a tři české premiéry (Luci mie traditrici Salvatora Sciarrina, Macle Juliuse Eastmana, Song Books Johna Cage).

Kouzlo soudobé opery tkví v tom, že může být vším. Jediné, co tvůrce svazuje, je zvolené libreto.  Co se ukrývalo za šesti operami letošního festivalu? RODO, nuda či dodo?

Aloi Hába: Přijď království Tvé (světová premiéra)

Úvodní večer byl velkou událostí, a to nejen v českém hudebním životě. Po 76 letech bylo poprvé uvedeno dílo Aloise Háby (1892-1973) Přijď království Tvés podtitulem Nezaměstnaní, šestinotónová opera o 3 jednáních a 7 obrazech, pro orchestr, smíšený sbor a 26 sólových rolí. Obecně je možné operu považovat za takřka filozofické pojednání nad fenoménem sociální nespravedlnosti. Vzhledem k významu opery se pojďme podívat blíže na její děj.

Během přestávky v továrně unavení dělníci diskutují o útrapách své práce. Docházejí k závěru, že tlak na rychlé a efektivní výsledky z nich dělá bezduché stroje. Mezitím ředitel a tajemník informují pracovníky o změnách: vzhledem k poklesu poptávky bude produkce omezena, a část zaměstnanců tudíž propuštěna. Dělníci začínají protestovat. Ředitel hrozí, že pokud dojde ke vzpouře, ukončí ji násilím. Následuje alegorická scéna dialogu Krista, Lucifera a Arimana (zoroasteriánský bůh zla). Ariman a Lucifer padají k nohám Krista a prosí ho, aby je zbavil jejich rolí. Kristus odpovídá: „Čas ještě nenadešel,“ a vysvětluje, že zvítězí pouze tehdy, když každý člověk pochopí, co je skutečně lidské a co nelidské. 

V následující scéně se Intelektuál setkává s dělníky a nezaměstnanými na okraji města. Snaží se všechny přesvědčit, aby se sjednotili. Písmák káže publiku o Kristově lásce, avšak produkty přeplněné vitríny obchodů připomínají nezaměstnaným nespravedlnost systému. Finále: Ředitel továrny i Tajemník navzájem debatují o tom, jak zabránit povstání. Zástupce dělníků požaduje zajištění stravy a svobodu shromažďování se. Navzdory tomu je Ředitel přesvědčen, že materiální výhody budou stačit k uklidnění demonstrantů. Ve dvoře továrny nezaměstnaní skandují: „Jakákoliv práce! Jakákoliv mzda! Pro hladové děti." A nakonec k revoluci nedojde. Začíná Theatrum Mundi: symbolická postava Autora navrhuje různé možnosti ukončení představení. Nespokojení dělníci odmítají všechny návrhy. Naštvaný autor křičí na demonstranty: „Zkuste tedy masovou sebevraždu! V tragédii někdo musí zemřít." Písmák cituje Bibli. Když se kříž objeví vysoko nad hrdiny, slunce svítí v pozadí a jeho paprsky osvětlují nezaměstnané. Sbor se raduje nebeskou vizí a říká poslední slova: „Kristus v nás, a na zemi jeho království.“

Klíčem k pochopení díla je Hábův světonázor. Jako obyvatel Československa cítil skutečnou hrozbu v Hitlerově nacistickém režimu. Sociálně citlivý skladatel, s traumatizujícími zkušenostmi z první světové války (bojoval na frontě), se vědomě stavěl na stranu komunistických idejí. Tvar opery byl také významně ovlivněn antroposofií Rudolfa Steinera (1861-1925), s jehož názory se Hába seznámil při studiu kompozice u Franze Schrekera ve Vídni. Jednou z hlavních Steinerových myšlenek byla hluboká přeměna současné civilizace, k níž má dojít prostřednictvím odmítnutí materialismu a návratu k duchovním hodnotám. Jeho koncepce třísložkového společenského řádu (kultura - zákon - ekonomika) měla přinést sociální rovnoprávnost a pořádek, a tak vytvořit prostor pro vyšší lidské potřeby. Zdroj alegorické osy opery musíme hledat právě v antroposofii, přestože k personifikaci dobra a zla dochází prostřednictvím postav Krista, Lucifera a Arimana. Proto i titul "Přijď království Tvé", který pochází z křesťanské modlitby "Otče náš". Díky této duchovně-náboženské vrstvě nebyla opera pouhým politickým manifestem, ale získala univerzální rozměr.

V orchestru, který zde používá Hába, se nenachází dechové dřevěné nástroje. Skladatel je nahradil šestinotónovým harmoniem. Některé části byly realizovány na digitálním syntezátoru, který druhý den festivalu přinesl řadu technických problémů. Neobvyklé šestinotónové harmonium, které kdysi Hába vlastnil, bylo přivezeno z Národního muzea v Praze. Díky svým harmonickým vlastnostem byl nástroj páteří hudební složky díla a jeho mikrotonální vstupy působily výrazně a majestátně. Expresivní potenciál tohoto díla vrcholí v závěrečné scéně, která se vyvine v neočekávané, extatické vyvrcholení v D dur. Mimochodem, zářící slunce, tyčící se nad protagonisty poslední scény, je Hábovým návrhem zaznamenaným ve scénických poznámkách přímo v partituře. V podobně slunečné scenérii na akordu C dur skončí Král RogerKarola Szymanowského. Tato opera byla představena v Praze v roce 1932 a není vyloučeno, že se Hába onoho provedení účastnil.

Pochvalu zasluhuje koncepce režiséra (Jiří Nekvasil), jež věrně odráží myšlenku opery. Ve scénografii (David Bazika) a kostýmech (Marta Roszkopfová) dominovala jednoduchost a symbolika. Čtyřúrovňová scéna poukazovala na hierarchii protagonistů a kostýmy odrážely charakteristiky postav (dělníci v šedých uniformách, členové ředitelství v oblecích, Lucifer v nějaké legrační róbě, Kristus v bílých šatech). Socialistické téma opery bylo zpečetěno symbolickou hrou krvavě červeného světla. Je třeba dodat, že Přijď království Tvéje v posledních letech druhou (po opeře Nová země) premiérovanou operou Aloise Háby. Silným zahájením festivalu NODO 2018 Češi napravili všeobecnou opomíjenost svého avantgardního průkopníka.

Salvatore Sciarrino: Luci mie traditrici (česká premiéra)

Dílo Salvatora Sciarrina mohlo ostravské publikum poznat již v roce 2012 během prvního ročníku festivalu. Od té doby byla uvedena dvě jeho opery: Infinito nero (1999) a La porta della legge (2009). Během letošního NODO se uskutečnila česká premiéra jeho Luci mie traditrici (1998). Nazvat tuto operu ,,hitem“ není zcela přesné. Tempo, jakým se dílo dostává na další světové scény, překonalo očekávání samotného skladatele. Luci mie traditricije operním objevem posledních 20 let. Dílo, které dokázalo i těm největším skeptikům, že v hesle "opera" stále dříme velký potenciál. Libreto skladby odkazuje na dva zdroje: drama Giacinta Cicogniniho Tradimento per lOnore ze 17.st. a skutečný příběh skladatele Carla Gesualda, prince z Venosy žijícího v 16. století, který přistihne ženu a jejího milence in flagranti a dopustí se na nich dvojnásobné vraždy. 

Ostravské ztvárnění opery Luci mie traditricibylo, s drobnými úpravami, přeneseno z polské premiéry, která se uskutečnila na Varšavském podzimu 2016. Pod vedením Lilianny Krych tehdy hráli Spółdzielnia Muzyczna Contemporary Ensemble (v České republice je nahradila Ostravská banda). Za zbývající články inscenace zodpovídali Pia Partum (režie), Magdalena Maciejewska (scénografie), Emil Wysocki (kostýmy), Marek Zamojski (videoprojekce), Agnieszka Dmochowska-Sławiec (choreografie).

Je zajímavé porovnat obě představení. Varšavské představení proběhlo v divadle Imka, které bylo přeplněné po okraj. Prostor byl využit k imitaci operního jeviště: byla vybudována vysoká scéna, pod níž sídlil orchestr (v napodobenině orchestřiště). V sálu panovala dusná atmosféra. Publikum, vrtící se na nepohodlných židlích, narušovalo intimní Sciarrinovu hudbu. Ostravské představení se uskutečnilo v neo-barokním divadle Antonína Dvořáka, kde stylizovaný interiér místnosti hrál úžasně s konvencí díla. Archaizační intermezzo bylo zvláště krásné v dekorativním prostoru divadla. Díky této soudržnosti, která ve Varšavě chyběla, se posluchači mohli ponořit do historie, odehrávající se na jevišti. Zapracovalo se také na úpravě stylizovaných kostýmů. U postavy Hosta (Jan Jakub Monowid) se upustilo od podivného kníru, klobouku s copem a peřím (údajně přišel z dalekého Tyrolska...). Péřový klobouk sluhy (Andrzej Lenart) byl nahrazen vavřínovým věncem. Frak hraběte Malaspiny (Artur Janda) byl změněn na černý a ostře bílé šaty hraběnky Malaspiny (Anna Radziejewska) byly zpestřeny černou vlečkou, která symbolicky poukazuje na nevyhnutelnou smrt hrdinky.

Po nekonečných a zasloužených ovacích se publikum ještě dlouho zdržovalo v operním foyer. Někteří si okamžitě začali vyměňovat své názory a dojmy, jiní bloudili nepřítomnými pohledy po chodbách budovy. Bylo možné pocítit atmosféru zamyšlení a hlubokých zážitků - atmosféru, již je dnes v opeře možné zažít jen zřídka, a to nejen v té současné.

 

Daniel Lo: A Woman Such as Myself (světová premiéra) / Julius Eastman: Macle (česká premiéra)

Již od samého počátku festivalu je tradicí objednávání oper u mladých, slibných skladatelů. V předchozích letech představili své práce František Chaloupka (1981), Idin Samimi Mofakham (1982) a Mojiao Wang (1982). V letošním roce dostal příležitost prezentovat své nové dílo skladatel Daniel Ting-cheung Lo (1986) pocházející z Hong Kongu. Jeho komorní opera A Woman Such as Myself je adaptací příběhu čínské spisovatelky vystupující pod pseudonymem Xi Xi.

Opera vypráví příběh Ženy (Kamala Sankaram), jejíž profesí je líčení zemřelých. Hlavní hrdinka se tomuto řemeslu vyučila u své Tety (Eliška Zajícová). Přestože je v práci, díky níž je finančně nezávislá, spokojená, je toto povolání všeobecně uznáváno jako patologické a odpuzující. Kvůli společenské ostrakizaci vyměnila Žena mezilidské vztahy za společnost mrtvých. Nečekané pocity k nově poznanému muži (Vojtěch Šembera) v ní vyvolávají řadu pochybností. Měla by mu povědět o své profesi? Přijme ji takovou, jaká je? Nebo uteče, znechucený a vyděšený? Žena se cítí být svázána se svým osudem a bojuje se svými vlastními myšlenkami.

Konstrukce opery, která je jakýmsi monologem, evokuje jednoaktová dramata Schönberga (Erwartung) a Poulenca (La voix humaine). Navzdory užití tří postav (Žena, Teta, Muž) se příběh odehrává především ve vnitřním monologu hlavní hrdinky. Premiéra A Woman Such as Myselfse konala v jedné z postindustriálních budov ostravského dolu Hlubina. Publikum zcela zaplnilo stísněnou místnost, která nebyla pro provedení této opery vhodná. Na jevišti stála skromná scéna ve sterilní bílé barvě: židle, malý stůl s ubrusem a na něm šálek s džbánkem. Motivem, opakujícím se jako mantra, byla kytice vonných květin. Pro ctitele to byl důkaz lásky. Pro hlavní hrdinku květiny díky její profesi symbolizovaly poslední rozloučení. Kromě skutečného buketu květin, jež Muž podal Ženě, byl obraz květin dominantním prvkem vizualizace. Pokud jde o neobvyklé povolání hrdinky, objevily se na třech velkých obrazovkách nad jevištěm také tváře starších lidí. Monotónnost vrstvy videí byla únavná, přičemž nejotravnějším prvkem byla nekonečná smyčka padající a rozbíjející se vázy s květinami na kousky.

Skladatel použil nástroje typické pro soudobý ansámbl. Použitím hudebních vrstev se pokusil zdůraznit drama, které se má odehrávat v psychice hlavní hrdinky. Ve vyobrazování Ženiných emocí (jako je zlost nebo smutek), připomínala Loova hudba druhořadý filmový soundtrack. Největším nedorozuměním se ukázaly rušivé části bubnů – neobjevilo se zde nic, co by připomínalo prostředí bitvy (?), spíše to narušilo jednotné poselství libreta. V programu Lo poukázal na to, že pouhý příběh, který používá, odráží aktuální dilema žen: problém sebeurčení ve vztahu k sociálnímu očekávání, zvláště konflikt mezi rodinným životem a prací. Je škoda, že hudební aspekt nepřinesl žádné další hodnoty a stal se pouze záminkou k tomu, aby se představení uskutečnilo. Jak se ukázalo, nejen libretem (dokonce ani tak nosným) žije opera.

Druhým bodem večera byla česká premiéra MacleJuliuse Eastmana (1940-1990). V posledních letech jeho hudba chytá druhou mízu. K její popularizaci významně přispívá Petr Kotík, iniciátor NODO a dlouholetý přítel afroamerického umělce. Kotík je také zakladatelem a manažerem S.E.M. Ensemble, který byl založen v roce 1971 a jehož byl tehdy Julius členem. Eastman je dnes hlavním exportním produktem skupiny. Za zmínku stojí jejich loňský výkon v Krakově na festivale Sacrum Profanum.

Macle určená pro čtyři hlasy je grafickou partiturou obsahující slovní instrukce. Je možné získat dojem, že je vše povoleno. Jedná se o čistou expresi: umělci, kteří sedí u stolu, vzlykají, chichotají se, recitují, křičí... Ve světě současné hudby to určitě není nic nového. Po opeře Daniela Loa nicméněMaclepůsobil jako závan čerstvého vzduchu. Jako by někdo náhle otevřel okno v dusném pokoji. Představení získalo diváky především svým velkým finále. Na scéně ležící Kotík začal hovořit v češtině, zatímco ostatní běhali kolem publika a bouchali dveřmi. Skutečná erupce (ne)plánovaných emocí. Nešťastnou náhodou (a nepochybně neúmyslně) se jedna z interpretek zabouchla za dveřmi, a část publika se rozhodla čekat okolo 30 minut, než se chudinka dostane zpět. Předposlední den festivalu byl zakončen bouřlivým potleskem.


Rudolf Komorous: The Mute Canary
 (světová premiéra) / John Cage: Song Books (česká premiéra)

Závěrečný večer NODO se opět konal v Divadle Antonína Dvořáka a započal světovou premiérou The Mute Canary Rudolfa Komorouse (1931), žijícím od roku 1969 v Kanadě. Dílo vychází ze stejnojmenné dadaistické hry Georgese Ribemonta-Dessaignese.

Manželství Riqueta (Alexander Dobson) a Barate (Anne Grimm) je v hluboké krizi. Riquet je člověk s vůdcovským charakterem. Samčí nátura ho neustále ponouká, aby šel lovit, což se nakonec nikdy nestane. Oblečen v šatech římského patricije je zcela zaměstnán fantazírováním o neomezené moci. Jeho manželka Barate je nymfomankou a požaduje, aby byla oslovována jménem slavné římské císařovny Messaliny (jež byla mimochodem zatracena pro své erotické excesy). Barate se cítí zmanipulována svým manželem. Když se žena setká s Ochrem (Daniel Cabena), touží s ním ukonejšit svůj chtíč. Existuje však malý problém: Ochre je kůň, který si myslí, že je slavným skladatelem Charlesem Gounodem. Nejcennějším prvkem Ochrova bohatství je klec s němým kanárem.

The Mute Canaryrozvíjí téma odcizení. Stejně jako je titulní němý pták uzamčen v kleci, operní postavy jsou uzavřeny samy v sobě. Každá z nich má problém, který nemůže vyřešit. Hluboká potřeba zjistit podstatu věcí a najít jejich vlastní identitu je odhalena v litanii otázek jednoho z hrdinů: "Co je krásné? Co je ošklivé? Co je dobré, silné, slabé? Co jsem? Nevím, nevím, nevím...".

Komorous složil hudbu pro malý soubor (hrála Ostravská banda pod taktovkou Owena Underhilla). Skladatel dobře vycítil specifika sarkastického libreta. Pro usnadnění jeho porozumění zredukoval hladinu zvuku na minimum. Navíc využil zajímavého nápadu: Komorous přidělil každému z vokalistů tři nástroje a díky tomu se vyhnul častému hraní tutti. Vedlejším účinkem tohoto pokusu bylo přenesení hudby do role podpory deklamovaného textu. Scénografie Michala Pěchoučka symbolicky odráží nedostatek porozumění mezi postavami. Velký trojúhelník zobrazený na zadní straně jeviště odkazoval na izolaci tří hrdinů. Jejich odcizení bylo také reprezentováno kruhem, který Barate na jevišti nakreslil - žena jím obtočila nejprve Ochreho a snažila se ho takto zotročit, brzy sama nebyla schopna se ze symbolického kruhu dostat.

Navzdory zdařilé realizaci byl Němý kanár publikem přijat poměrně vlažně. Nepomohl ani zajímavý obsah. Paradoxně mu chyběla ona špetka poezie, díky níž by opera mohla rozkvést. Nakonec za sebou představení nenechalo nic než nepatrný dojem. Po dlouhé organizační přestávce nadešel čas na poslední bod festivalu: Song BooksJohna Cage. České premiéře díla předcházelo krátké vyprávění Petra Kotíka o jeho uměleckých kontaktech s americkým skladatelem.

Kotík, který byl spolu se členy S.E.M. Ensemble opět jedním z účinkujících, definoval Song Books jako "demonstraci anarchie". Prezentace této klasické, indeterministické Cageovy kompozice je nepochybně chvályhodnou iniciativou. Cítil jsem nicméně, že uvedení tohoto hodinu a půl dlouhého díla v samotném závěru festivalu bylo chybným krokem. Pro posluchače, kteří se festivalových akcí účastnili každý večer (a toto "věrné" publikum rozhodně převládalo), mohl Cage v kombinaci s Komorousem výrazně ovlivnit celkový dojem z festivalu.

FestivalNew Opera Days Ostrava 2018 došel do samotného konce. Pokoušeje se vylovit z moře dojmů jediný a nejdůležitější, moje myšlenky se pohybují směrem k věčnému (ano, věčnému) problému libreta a jeho aspektu pomíjivosti / doslovnosti. Samozřejmě není možné najít univerzální recept na úspěch. Festivalová zkušenost však potvrdila mé přesvědčení, že tento problém je stále aktuální. Jak se ukázalo, na NODO si s tím poradili pouze dva mistři: Alois Hába a Salvatore Sciarrino. V Hábově Přijď království Tvé bylo ultra realistické téma vybalancováno s alegorickými scénami, které paradoxně posílily jeho poselství. V Sciarrinově Luci mie traditrici zafungovala historizující konvence libreta, vyjádřená současnými hudebními prostředky. Ze šesti kompozic, které se uskutečnily na festivalu, zůstanou v mé paměti tyto dvě.

Množství operních témat přesáhlo očekávání mnoha posluchačů. Politické problémy, milostná dilemata, surrealismus ptáků... Ne všichni skladatelé unikli nudě. Ale kouzlo soudobé opery spočívá v tom, že může být vším. A jedinou věcí, která tvůrce svazuje, je zvolené libreto.

 

zpět