Vizionářský klastr

publikováno: 1.8.2018

Opernwelt
Visionäre Cluster
srpen 2018
Hans-Klaus Jungheinrich
(překlad: Vlasta Reittererová)

Český skladatel Alois Hába (1893-1973) náleží k často zmiňovaným uměleckým experimentátorům 20. století. Jeho jméno je spojeno s rozvojem osobité mikrotonality, důslednou čtvrttónovou a šestinotónovou hudbou. V ní se mu otevřela, přibližně ve stejné době s Alexandrem Skrjabinem, Arnoldem Schönbergema Josefem Matthiasem Hauerm, použitelná cesta k překonání dur-mollového systému. Nejznámější a jistě nejvýznamnější uskutečnění nalezla v jeho opeře Matka

Neprovedeno zůstalo do nedávné doby rovněž tříaktové jevištní dílo Přijď království Tvé, vzniklé mezi roky 1937 až 1942, které (na skladatelovo vlastní libreto) neztělesňuje nic víc než vizionářskou syntézu komunistického ideálu a antroposofie. Hába se tak s vrzáním posadil mezi dvě ideologické židle. 

Ačkoli byl se svým „levicovým“ smýšlením v době reálného socialismu do jisté míry trpěn, nemohl s tímto přiznáním v politicko-religiózním oratoriu (v němž by sousedství agitačních dělnických sborů a mystických alegorií Krista, Arimana a Lucifera muselo u jeho střízlivého hudebního přítele Hannse Eislera vynutit bolestnou grimasu) uspět. Také v okruhu svatyně Rudolfa Steinera v Dornachu se o náročnou operu o záchraně a vykoupení očividně nezajímali. Až ji jako reprezentativní upomínku na 100. výročí založení Československé republiky vynesl na světlo ambiciózní festival New Opera Days Ostrava v kulturně klidnějším východomoravském (sic!) průmyslovém městě. Sešly se k tomu regionální i mezinárodní síly za hudebního vedení Bruna Ferrandise (o rudimentární scénickou podobu se v prostém Divadle Jiřího Myrona postarali Jiří Nekvasil a David Bazika); kromě obrovského orchestru a sboru bylo zaměstnáno nejméně 26 vokálních sólistů.

Sluchový dojem musel pochopitelně stát v popředí. Hábův hudební jazyk se liší od radikálních současníků (pomysleme v první řadě na Edgara Varèse) zvláštní kreativní polovičatostí. Ohromující zdroje mikrotonality (jejíž další prominentní adept, Ivan Vyšněgradskij, se omezil na subtilnost zvuku různě naladěných klavírů) jsou spojeny s téměř tradiční, převážně motoricky orientovanou sazbou nové věcnosti. Právě monumentální úseky mnohohlase členěných sborů dělníků běží většinou rytmicky jednotvárně. Kdo neposlouchá s patiturou na klíně (nebo právě toto dělá), mohl by se domnívat, že jsou pěvecké evokace zaviněny spíše statečnou intonační bezstarostností než přepečlivou akribií. Zamýšlené aspekty originality ještě tak nejspíš zprostředkovávají mikrointervalově do clusterů svařované smyčce (a interludující harmonium).

Ačkoli spíš mamutí kuriozita než objev, bylo toto odkrytí Hábova neblahého testamentu přesto hudebněhistorickou čestnou povinností a stalo se centrem letošních Ostravských operních dní. Dvě další premiéry byly skromnější: A Woman Such as Myself Američana (s východoasijskými kořeny) Daniela Lo a The Mute Canary Čecha Rudolfa Komorouse (nar. 1931), žijícího od roku 1969 (!) v Kanadě, nenáročně příjemná etuda-nonsens se třemi zpívajícími herci na jevišti (s malým instrumentářem), mezi nimiž je kontratenor vystupující jako plnokrevník. Uvolněným gestem toto skrovným textem vybavené třičtvrtěhodinové dílo stáří upomíná na GiseluHanse Wernera Henzeho, rozmarné zaměstnání jeho posledních dní. Pokud tato provedení označíme za drobnosti, potvrzují projekty jako česká premiéra Luci mie traditriciSalvatora Sciarrina (v Německu jako Smrtící květina), Song BokksJohan Cage (ve scénické verzi) a v neposlední řadě čtvrthodinová vokální skladba Macleamerického kultovního skladatele Julia Eastmana (1940-1990) neohroženou snahu o aktuálnost festivalu, jehož nynější umělecký ředitel, skladatel Petr Kotík, převzal také několik dirigentských úkolů (Lo, Eastman, Cage).

zpět