Throwback Friday: Dlouhá noc v Ostravě v reminiscenci Martina Longleyho

Publikováno: 7.2.2020

Před nějakou dobou vyšla na newyorském serveru All About Jazz podrobná reportáž Martina Longleyho o festivalu Ostravské dny 2019. Z textu jsme si dovolili vyjmout a přeložit část o 18hodinovém maratonu Dlouhá noc, který probíhal od pátku 23. do soboty 24. srpna a na němž zaznělo přes 1080 minut hudby. Přeneste se spolu s námi zpět do srpnové noci v Ostravě před 24 týdny!

….

Již druhý den festivalu jsme byli vrženi do extrémního maratonu pod titulem Dlouhá nocTen začal v pátek 17 hodin odpoledne [23. 8.] a trval bez přestávky až do sobotního poledne. Dlouhá noc trvala zhruba 1080 minut. Byl to ohromující vrchol [stupendous highlight] festivalu, i když zhlédnout všechny koncerty bylo nad lidské síly. I kdyby si člověk dal sirky od očí, aby se mu nezavírala víčka, někdy k sobotnímu ránu by to už asi nezvládnul. I hudební šílenec musí občas zalehnout a na chvíli si zdřímnout.

Hned zpočátku, přímo před Divadlem Jiřího Myrona (kde se v různých prostorách děla většina akcí maratonu) jsme zhlédli performance „Harley Davidson“ od Dietera Schnebela. Před Katedrálou Božského Spasitele, kde o pár dní později probíhaly další festivalové koncerty, se sjela skupina motocyklistů. Někteří přijeli zdaleka, protože pro ostravský klub Harley-Davidson tato akce zřejmě nebyla vítanou – totiž, nechat se na svém motocyklu někým dirigovat se jim asi nezamlouvalo. Devět motocyklistů (byl jich stejný počet jako Nazgûlů – temných jezdců z knihy Pán prstenů [The Lord of the Rings]) zjevně pracovalo nějaký čas na kultivaci způsobu jízdy, výběrem metalických barev výbavy, uvázaných šátků a triček hodící se pro své Harleye (jeden z nich vynikal s nápisem Motörhead na svém tričku). 

Jezdili v kruhu, túrovali své motory, řadili se do formací, vyřvávajíce měnili otáčky, což někdy vyvolávalo perkusivní kvality celé vřavy. Dirigentka Steffi Weismann řídila simultánní přidávání plynu, srovnala motocykly do jedné řady, střídala otáčky motorů včetně zapnutí a vypnutí světel, točení řídítek a houkání klaksonů. To vše se paralelně dělo s trubkou a klávesovým nástrojem hudebníků Ostravské bandy. Motocyklisté to brali až neuvěřitelně citlivé a byli zcela naladěni k souhře, jejich motory vrčely jako šelmy. Skladba vyvrcholila za vysokého řevu, kdy se Jezdci v úplném klidu rozjeli a kroužili kolem nádvoří katedrály. Dieter Schnebel [význačný německý skladatel, muzikolog a teolog 1930–2018] zemřel jen pár měsíců před tímto nejaktuálnějším provedením svého díla. Zvuk těchto motorů bude však žít navždy. Šlo zde o klasickou emisi uhlíku z roku 2000!

Hned nato byly ve foyer divadla nachystány čtyři klavíry pro skladbu „Crazy Nigger“, průlomové dílo newyorského skladatele Julia Eastmana z roku 1979. Až nedávno byl odkaz Eastmanova díla prakticky znovuobjeven. Jeho hudba nabízí jakoby paralelní linii k minimalismu. Eastman byl spolu s Petrem Kotíkem také spoluzakladatelem S.E.M. Ensemblu, souboru, který vznikl v roce 1970 a je dodnes velmi činný. V posledních době se na obou stranách Atlantiku s rostoucí pravidelností objevují Eastmanovy skladby. Čtyři klavíristé – Joseph Kubera, Daan Vanderwalle, Alexandra Starý a Miroslav Beinhauer tvořili zvukové kaskády kde jeden vpadal do druhého. Různé úryvky vstupovaly a ustupovaly a pak se znovu, citlivou formou rozjely. Dohromady to znělo, jako by se zvuk klavírů stal jakousi obrovskou citerou, nebo orientální zvonkohrou, se skupinou dvou nebo tří zvoníků a tato malá skupina interpretů se během posledních 15 minut pozvolna rozšířila, hostující hráči se shromáždili kolem pianistů, což vytvořilo větší a větší kaskádu zvuku, když se všichni snažili vtěsnat do omezeného prostoru klaviatury. Neměl jsem možná o závěru skladby mluvit, protože tento vrchol vyvolal, z postupně se sjednocujícího zvuku, zvláštní překvapení. 

Přesun do hlavního auditoria vnitřního prostoru divadla nabídl téma maďarského cimbálu. Byly to tři skladby, které zdůraznily tento nástroj, tak podobný kladívkovému dulcimeru. Nové dílo „Stringed“ od nizozemského skladatele Klaase de Vriese bylo určeno pro cimbál a smyčcové kvarteto. Zpočátku bylo použití cimbálu jemné a rezervované. Asi v polovině skladby ale vstoupil cimbalista Jan Rokyta s tvrdou, až dramaticky vibrační rezonancí, přesně koordinován se smyčci.

V menším prostoru divadla, v sále D12 hrál Daniel Skála „Suitu pro cimbál“ od Aloise Háby z roku 1960. Pro maximální jemnost a citlivost výrazu použil tři sady paliček. Poté se k němu přidali [hráči Ostravské bandy] Malgorzata Hlawsa (flétna) a Juho Laitinen (violoncello), aby zahráli skladbu „Psy“ od maďarského skladatele Petera Eötvöse. Eötvösova hudba byla ve srovnání s ryze osobní Hábovou „Suitou“ mnohem formálnější.

Po sólovém cimbálu nás příjemně překvapil sólový akordeon. Žaneta Vítová zahrála skladbu německého skladatele Alexandra Helda „Perpetual Motion“. Během skladby dýchala, sípala, dělala různé pohyby, aniž by vydala jakýkoliv tón. Dotýkala se prstami klávesnice, bez zapojení měchů instrumentu – drobné doteky s naprostými mikro výrazy. Svými jemnými pohyby působila Vítová velmi účinně. Projevila se zde její herecká osobnost. 

[Peter] Ablinger se znovu objevil těsně před 22. hodinou [Ablinger též vystoupil na festivalovém koncertu předcházející den]. Tentokrát to byla skladba pro violoncello a elektroniku, s vhodným nazvem „In G Cello & Electronics“. Úvod i závěr skladby byl zaplaven elektronikou to té míry, že violoncello Matthiase Lorenze bylo sotva slyšitelné. Pak následovala až příliš dlouhá střední část, kdy se hráč jemně dotýkal všech čtyř strun nástroje, což byl pravděpodobně záměr autora. Další záměr autora byl zřejmě zvuk šumu kazetové pásky. Lorenzova gesta byla více vidět, než slyšet a člověk jako by se ptal sám sebe: neohluchli jsme po Ablingerově noise-music předchozího večera?

Po 23 hodině hrál orchestr ONO [Ostrava New Orchestra] Composition 1060 #od La Monte Younga (kam na takové názvy skladatelé chodí?). Tento kritik obvykle oceňuje La Monte Youngův průkopnický minimalismus. Tato raná skladba se mi však zdála s dvojicemi hráčů a jejich nástupy a výstupy zdlouhavá a jednosměrná. 

Po několika dalších skladbách, Petra Kotíka, Elliotta Sharpa a Roberta Ashleyho jsem se šel trochu vyspat. Přeskočil jsem tím díla Alvina Currana a Mortona Feldmana, ačkoli k mému potěšení bylo i po snídani stále možné poslechnout si část jeho „For Philip Guston.“ Tato skladba začala v 6:30 ráno. Provedení bylo citlivě umístěno do divadelního foyer a hrála zde základní sestava souboru SEM, s Kotíkem (flétna), Kuberou (klavír) a Chrisem Nappim (perkuse). Nappiho marimba, glockenspiel a zvony značně rozšířily zvukovou paletu souboru. Tito tři hráči našli (nebo sami uspořádali) společný rytmický proud hudby, společně závislý, který závisel a vyrůstal z projevů každého hráče a často do sebe jako by vstřebal vnímání posluchačů. Několik jich sedělo na zemi, možná že dřímali, možná snili. Je možné, že šero svítání pomohlo objevit kontinuum ve své nádherné délce. Kolem 11:30 ráno to vše vytvořilo skutečnou změnu hudebního poslechu.

Pak přišla vrcholná procházka [walking climax] krátkou vzdáleností k mostu Miloše Sýkory, kde jsme si poslechli, kolem poledne, premiéru skladby „Super-Ostrawitza “ od jednoho z rezidentů Ostravských dnů, Theo Finkela z Londýna. Byla to sebevědomá, extravagantní výpověď, dílo, jehož rukopis vyvolával dojem daleko zkušenějšího autora. Finkel umístil hráče na oba břehy řeky Ostravice, též ale na samotném mostě, blíže ke shromážděnému publiku. Skladba byla napsána s ohledem na závěr programu Dlouhé noci. Byla to krajně dezintegrovaná verze pouliční kapely, kdy velké vzdálenosti mezi hráči hrály zásadní roli. To zabránilo, aby se do hudby dostal prvek pochodového rytmu [což by se od pouliční kapely dalo očekávat]. Osamocené tóny a zvuky, nebo někdy zvuk malé skupiny, se valily přes řeku, nebo najednou překvapily zezadu. Obrovské vzdálenosti hudebního prostoru působily jako přirozený mixážní pult, s přirozenou hlasitostí žesťů a napínavého poslechu posluchače.

    

zpět

Podporují nás

Tel.: +420 596 203 426
E-mail: info@newmusicostrava.cz
© Copyright 2020 Ostravské centrum nové hudby
Created by web-evolution.cz