Amadeus: Ostravské dny: soudobá hudba se stává komunitou

publikováno: 27.9.2017

Ostravské dny: soudobá hudba se stává komunitou
Amadeus (www.belviveremedia.com/amadeus
27. září 2017

Gianluigi Mattieti
[přeložila Barbora Skálová]

K čemu slouží festival soudobé hudby? Měl by podnítit zájem publika, ale také zvědavost zasvěcenců, skladatelů, hudebníků, organizátorů a uměleckých ředitelů.

Měl by být příležitostí k objevování nových hudebních řečí, ale také některých zapomenutých mistrovských děl představitelů historických avantgard a konfrontovat je s "výzkumy" prováděnými dnešními skladateli z různých zeměpisných šířek planety. Měl by být výchozím bodem pro mládež, pro hudební svět, pro svět umění a kreativity ve všech jejích podobách, které se v posledních letech proplétají velice zajímavým způsobem. Toto všechno se v Itálii děje jen zřídka. Děje se to však na Ostravských dnech, přehlídce soudobé hudby, která letos dospěla až ke svému devátému konání, kde stovky lidí, pocházejících z různých kontinentů, zaplňují koncertní sály (24 koncertů, 30 světových premiér), diskutují, mezi koncerty se vmísí mezi muzikanty a skladatele a vytvářejí tak skutečnou komunitu nadšenců. Byly to dny plné života a uchvacující energie v tomto málo známém městě České republiky s industriální minulostí, historií spojenou s těžbou uhlí a zpracováváním železa, včetně velkého znečištění. Po uzavření všech dolů v roce 1989 se ze starých průmyslových zařízení staly kulturní prostory, muzea a divadla a síly celé komunity se napnuly směrem k vědeckému výzkumu a kultuře, a to zejména soudobému umění.

V Trojhalí Karolina, krásném industriálním prostoru nedaleko centra Ostravy, se uskutečnil debut nového orchestru ONO (Ostrava New Orchestra), složeného z mladých evropských muzikantů (ve věku 18 až 35 let; byli mezi nimi také Italové) a zasvěceného soudobému repertoáru. Pod taktovkou Petra Kotíka (uměleckého ředitele přehlídky) a Francouze Bruna Ferrandise provedl orchestr dvě světové premiéry dvou čestných festivalových hostů: Philla Niblocka a Bernharda Langa. Niblockova #9.7 pro violoncello a orchestr (kus, který vznikl přidáním violoncellového partu k již existující orchestrální skladbě s názvem #9), byla založena na dlouhém, monotónním bzučení, které působilo až hypnoticky a jehož vibrace byly způsobeny drobnými půltónovými zvukovými vrstvami. Monadologie XXXVII Loops for Leoš Bernharda Langa naproti tomu vycházela z kratičkých fragmentů z Janáčka (genius loci v Ostravě: právě po něm je pojmenována místní konzervatoř a na Hukvaldech, jeho rodné vesničce, se z jeho rodného domu stalo muzeum; v parku vedle hradu je také socha malé lišky Bystroušky). Lang, který vycházel z několika málo drobných úryvků vyjmutých z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku - konkrétně ze dvou částí cyklu, Naše večery a Dobrou noc! - vytvořil hutnou orchestrální strukturu, složenou z repetic, navzdory tomu však velmi proměnlivou, ozvláštněnou dráždivými rytmickými mechanismy, harmonickými změnami, zahalenými spektrálními souzvuky a dramatickými crescendy. Jednalo se o skutečné mistrovské dílo.

Na dvou koncertech ONO nechyběla historická díla jako Varesovy Ionisation nebo Xenakisova Ais, která byla výborně provedena perkusistou Tamásem Schlangerem a barytonistou Holgerem Falkem, jenž se suverénně vypořádal i s nesmírně náročnými přechody mezi hlubokým barytonovým rejstříkem a falzetem. Měli jsme možnost slyšet také Sciarrinův koncert Giorno velato presso il lago nero (2013), inspirovaný obrazem Jana Preislera, a Trurliade - Zone Zero Olgy Neuwirth, chaotickou směsí inspirovanou krátkým skečem Jerryho Lewise. Velmi zajímavé byly také práce mladých rezidentů z Institutu Ostravských dní, které ukázaly svěží a ryzí přístup ke kompozici a zároveň zvládnutí orchestrálního psaní, přestože bylo možné místy zpozorovat zakotvení v tradičních klišé: od znakové, útržkovité, téměř webernovské řeči v Six Short Places (2012) Devina Maxwella, až po tu extrovertní a eklektickou v Holography (2015) pro klavír a orchestr Idina Samimi Mofakhama (která vznikla křížením spektrálních harmonií, prvků íránské tradiční hudby, klavírních technik bruitistického typu a velkých romantických gest ala Čajkovskij); od atmosférického Zipfs Law IV (2017) Jamese Falzoneho, přes zvukové vlny dosahující až efektů zemětřesení v Serenity (2016) Austina Leunga; od virtuózní YouHuang (II) pro housle a ansámbl Daniela Lo, k vytříbené ...And Grackles Gone (2016) mladičkého Newyorčana Eliho Greenhoa (1994), kde se orchestrální látka střídavě "ochlazovala" a "přehřívala", mezi témbrovými bublinami a širokými symfonickými gesty.

Jedním z dnes již historických pilířů, o něž se festival opírá, je Ostravská banda, vynikající ansámbl, který se představil mimo jiné na koncertě, který svou pětihodinovou délkou (s pár pauzami) připomínal maraton, zaujal nicméně početné publikum a uzavřel se improvizačním setem. Mezi provedenými kompozicemi vynikala Orrorin Keen (2017) Bena Richtera, skladba pro osm dechových nástrojů, složená z dlouhých akordických, drsných, až uši rvoucích bloků, s multifoniky, které jí propůjčovaly zdání zvláštní "zrezivělosti"; frenetická Anthem (2011) George Lewise, inspirovaná několika shakespearovskými rétorickými figurami, velice dobře zformulovanými do úzkého propojení mezi nástroji, elektronikou a hlasem (zpívala Kate Soper), které působilo strhujícím způsobem;  zábavné No. 36 NONcerto for horn (2002) Richarda Ayrese (žák Andriessena, jehož operkou #42 In the Alps bylo ostravské publikum lapeno už minulý rok), mistrovské v harmonickém i orchestrálním zápisu, ale rovněž velmi teatrální, schopné pohrávat si i s klišé loveckých rohů i nechat sólistu přebíhat mezi dvěma vyvýšenými stupínky za účelem vytvoření ozvěny sobě samému. Pasoucími se krávami se nechal inspirovat Klaus Lang ve své skladbě weisse farben (2016), dalším pozoruhodném díle s velice hutnou instrumentální změtí plnou velkých zvukových vln, barevně proměnlivými harmoniemi, clustrovými efekty, zvuky kravských zvonců v pozadí nebo závažnými, téměř elektronickými tóny akordeonu. Z tohoto přediva pak jen jakoby v náznacích vystupovaly zvláštní melodie. Záliba v hutných, až kaleidoskopických polyfoniích, které tíhnou k zasycení chromatického celku (a které v tomto připomínají hudební poetiku Alda Clementiho) charakterizuje také jazyk Petra Bakly, českého skladatele, kterého bychom neměli ztratit ze zřetele. Autor narozený v roce 1980 v Praze vytváří zvukové objekty tvořené jednoduchými vrstvami linií, v níž se velice prosté hudební prvky stávají expresivními a nečekaně energickými, zejména vstříc ukryté hře dvojsmyslů vyvolané jejich překrýváním. Příkladem těchto postupů byla světová premiéra Summer Work (2016), která svým vývojem připomínala velký, rytmicky rozháraný sbor, masu zvuku, kde veškeré nástroje měly specifickou témbrovou závažnost, a společně tak vytvářely efekt statičnosti a mnohobarevnosti.

Ohromující byla také další Baklova skladba, Major Thirds (2016), kvintet pro klavír a smyčce, kterého se ujal Momenta Quartet a klavírista Joseph Kubera. Dílo vystavěné na harmonickém intervalu velké tercie, které vytvářelo vlnící se zvukový povrch plný subtilních propadů, avšak probádaný měnícími se tempy, s texturami rozličné hustoty, rozmanitými způsoby provedení, s různými stupni "zaostření" na onen akord, který zde plnil funkci generátoru, s jemnými hrami ozvěn. Na stejném koncertě provedla newyorská skupinka také překrásný Quartetto n. 3 Alexe Minceka, intimní Meditación from Dos Bosquejos (1927) Juliána Carrilla a Kvartet č. 2 "Torso" (2013) Petra Kotíka, vystavěného na protichůdných materiálech (pomalý a utlumený chorál, naproti tomu pak homorytmický a svižný motiv), které dynamicky procházely různými nástrojovými kombinacemi, a tím se tvořila řada efektů, ať už připomínajících hluk či zběsilé čmáranice. Instrumentalisté se vždy v určitý moment vzdálili jeden druhému, čímž vytvářeli nečekanou prostorovou hru. Hodnotné byly také kusy mladých rezidentů: Evening Cream (2015) Kanaďanky Rebeccy Bruton vycházel z fragmentů jedné švédské populární písně, Cherry on the Top (od dua The Knife), které byly transformovány do jakési minimalistické skládačky, která se vyznačovala jistou naléhavostí a pestrým dynamickým vlněním; Rhapsodie Of 132 (2016) maďarského skladatele Bálinta Laczkó, která se inspirovala Smyčcovým kvartetem op. 132 Ludwiga van Beethovena, byla naopak fragmentární a bohatá na perkusivní efekty, s dlouhými pauzami naplněnými tenzí.

Značný dopad na publikum měl koncert originálního newyorského uskupení Loadbang, které hraje v obsazení baryton, trubka, trombon a basový klarinet a které se snaží přicházet s velice osobitým "soundem". Zároveň vytváří zcela nový repertoár, který se vyznačuje zejména hraním si se zvukovými efekty, které umožňuje složení "kapely". Tyto hříčky jsou patrné například ve skladbě Ouaricon Songs (2014) Taylora Brooka, v rozkouskované a křaplavé náladě What is the Word (2014) Scotta Wollschlegera, nebo v šustivé a syčivé atmosféře Land of Silence (2012) Reiko Fütinga. V programu vynikaly zejména dvě skladby: per se plagat de ta dolca ferida (2014) Joana Arnau Pamies, jež byla založená na verších španělského básníka Ausiase Marche, transformovaných do takřka přidušené linie, s drobnými fragmenty zpívanými falzetem; druhou byla Number May Be Defined (2014) Alexe Minceka. Ta sestávala z pouhých pár elementů - strohých, repetitivních zvuků, které s sebou však vždy nesly silné napětí. Interakce mezi instrumentálními party a tím vokálním byla nesmírně originální, stejně jako slabikování barytonisty a frenetická linie nástrojů. Tyto dva výrazné prvky mezi sebou proklouzávaly v pomalých sekvencích. V tomto díle, stejně jako v již citovaném Quartettu č. 3, se jeho autor ukázal být jedním z nejbrilantnějších amerických skladatelů své generace (Mincek se narodil na Floridě v roce 1975, hudebně se vzdělával v New Yorku, byl žákem Tristana Muraile na Kolumbijské univerzitě).

Z překrásného a starodávného kostela sv. Václava se vyklubal ideální prostor pro sborové koncerty. Právě tam vystoupili Neue Vocalsolisten ze Stuttgartu s několika výstavními kusy ze svého repertoáru; mezi nimi bylo např. 12 madrigalů Salvatora Sciarrina, Menschen Hört (1997) Karlheinze Stockhausena, Zwei Szenen (2011) Friedricha Cerhy, Zebaoth (2017), spíše prostší novinka Konstantina Heuera, a pyrotechnický Glas (2016) Enna Poppeho, který transformoval jazykové hříčky obsažené v jedné z básní Georgese Pereca do bohatého polyfonického sborníku, který představoval vývoj od primitivního skřeku až po ten nejpromyšlenější kontrapunkt. Kvalita místního tělesa Canticum Ostrava, vedeného Jurijem Galatenkem, se jistě nedala srovnávat s renomovaným stuttgartským uskupením. Jejich program byl však velice rozmarný a zahrnoval několik skladeb, které vyšly opravdu velmi dobře: Last Words (2013) George Lewise, skladba na verše Charlese Bernsteina plná polyfonních linií, a to jak ryze expresivních, tak i těch křehčích, vyvolávajících dojem rozplynutí se. Další takovou povedenou skladbou byly Wings (2016) Liisy Hirsch, jedné z nejzajímavějších reprezentantek současné estonské hudby; toto její dílo, určené pro skupinu 12 zpěváků a smyčcových nástrojů (hráči z Ostravské bandy), která byla rozdělena na čtyři menší skupinky umístěné do rohů kostela, bylo založeno na dvou stupnicích vyvozených z přirozených alikvótních tónů smyčců a na precizních mikrotonálních souzvucích, které vytvářely subtilní vztah mezi rozličnými skupinami ústící do zvuku, zdánlivě pohybujícího se vnitřkem kostela, fluktuujícího vzduchem, houstnoucího a stále více zahalujícího vše přítomné.

Nezapomenutelným byl recitál belgického klavíristy Daana Vandewalleho, kterým sváděl publikum celou hodinu, po kterou trval monumentální cyklus variací The People United Will Never Be Defeated Frederica Rzewského. Vandewalle poskytl velice osobní výklad tohoto opusu, který měl tendence zdůrazňovat stylistické rysy každé jednotlivé variace, a to s půvabem téměř romantickým a se zápalem, který kulminoval v závěrečné kadenci, jíž vytvořil skutečné zvukové skalisko. Posluchači se s ním loučili ovacemi vestoje, proto na řadu přišly ještě přídavky: dvě nové Rzewského skladby (z cyklu Songs of Insurrection) a frenetická Inner City n. 5 Alvina Currana. Na jiném koncertě, který nesl titul "Radikální minulost" a byl pojat jako hold avantgardě šedesátých let, byla k slyšení díla Johna Cage, Philipa Glasse, Jana Rychlíka, nebo Hudba pro 3 Petra Kotíka, dadaistický kus, který při premiéře na Varšavském podzimu v roce 1964 vyvolal skandál. Rozsáhlý portrét byl pak věnován Rudolfu Komorousovi (*1931), českému skladateli, který v roce 1969 emigroval do Kanady a stal se jedním z hlavních představitelů zaoceánské avantgardy.

Na Ostravských dnech byl prostor také pro hudební divadlo, které mělo zastoupení jednak v opeře Here Be Sirens Američanky Kate Soper (kde hlavními hrdinkami byly tři sirény, které zabíjely čas na ostrově v očekávání příjezdu dalšího námořníka), a pak v české premiéře opery Make No Noise Miroslava Srnky (která si svou světovou premiéru odbyla na Mnichovském Opernfestspiele v roce 2011). Make No Noise, komorní opera na libreto Toma Hollowaye, byla inspirována filmem Isabel Coixet The Secret Life of Words, který mapuje příběh mladé, téměř hluché ženy, která se stará o muže, jenž utrpěl vážná zranění během požáru na ropné plošině. Příběh funguje jako jistá sonda mapující možností zpěvu jakožto komunikačního prostředku: cesta od nemožnosti hlavní hrdinky artikulovat jednotlivá slova až po její svobodné vyjádření se stala námětem, který skladateli nabídl využití vokální techniky, založené na vývoji v podobě různých stupňů vydávání zvuku (od nejtiššího až po ten nejvýraznější). Vyvážená byla opačným procesem, který představovala instrumentální složka doprovázená elektronikou: dlouhé, postupné zeslabování. Oba protagonisté byli vynikající, jak sopranistka Measha Brueggergosman, tak barytonista Holger Falk; Ostravskou bandu dirigoval Joseph Trafton. Režisér Jiří Nekvasil nechal postavy pomalu se pohybovat na nakloněné plošině ve středu Trojhalí Karolina (prostoru zajímavém pro scénické inscenace, ale trochu moc velkém a rozptylujícím pro komorní operu). Využíval přitom hry světel a projekcí (místo toho, aby muž skutečně ležel na posteli, se opíral o světelné plátno, které uchovávalo jeho siluetu i poté, co se vzdálil) a nečekaných znehybnění ve stylu živých obrazů, které podtrhovaly intenzivní a mysteriózní rozměr příběhu.

Původní text: https://www.belviveremedia.com/amadeus/ostrava-days-la-musica-contemporanea-diventa-comunita

zpět