Cultural Resuena: Ostravské dny 2017, 14 dní nové a experimentální hudby v České republice

publikováno: 27.9.2017

Ostravské dny 2017: 14 dní nové a experimentální hudby v České republice

27. září 2017
Elio Ronco Benvehí
Culturalresuena.es

[český překlad: Pavlína Juračková, Barbora Skálová]

Dnešní abnormální prostředí hudebního světa je způsobeno soustředěním se na hudbu minulosti. Za abnormální [na Ostravských dnech] považujeme hudební svět, který chápe současná díla jako nepříjemná rozptýlení, jako mouchy, které se někdo snaží odehnat. Normální hudební prostředí se soustředí na přítomné. Tak tomu v minulosti bylo vždy, a právě tohle se pokoušíme uskutečňovat posledních 16 let během Ostravských dnů.

Uvedenými slovy vyjádřil Petr Kotík (skladatel, dirigent, flétnista a umělecký ředitel Ostravského centra nové hudby) velký problém současné tvorby. Jako možné odčinění tohoto problému se pod jeho uměleckým vedením každé dva roky koná festival Ostravské dny. Jednou za dva roky se Ostrava během srpna na tři týdny zaplní novou hudbou, nejprve na workshopech a přednáškách, na kterých mladí skladatelé spolupracují s etablovanými hudebníky, kteří zde přednášejí o kompozičních a interpretačních technikách, poté na koncertech, na kterých jsou často uváděny premiéry. Aktivita je přímo bouřlivá: letošní devátý ročník čítal celkově 22 koncertů během deseti dnů (od 24. srpna do 2. září), navíc s předcházejícími přednáškami a zkouškami. Během těchto tří týdnů se ostravské hudební prostředí "znormalizuje" a žije výlučně v přítomnosti.

Uvádíme první z řady článků, které se pokusí téměř vyčerpávajícím způsobem zaznamenat festival a obeznámit s nejzajímavějšími díly a autory. Nejprve se zmíníme o čtyřech koncertech, na kterých se coby protagonisté objevily rezidenční orchestry festivalu: komorní orchestr Ostravská banda a zbrusu nový symfonický orchestr Ostrava New Orchestra (ONO).

ONO First Time: zrod symfonického orchestru

Po oslovení místních orchestrů, jako je Janáčkova filharmonie, k možnému doplnění Ostravské bandy (složené z menšího počtu), se vedení festivalu rozhodlo založit vlastní orchestr, aby dokázalo postihnout symfonický repertoár velkého formátu. Z tohoto důvodu vzniklo uskupení Ostrava New Orchestra (ONO). Myšlenka byla odvážná a ambiciózní: téměř devadesát mladých umělců z různých zemí (včetně nezanedbatelného počtu španělských hudebníků) bylo k dispozici něco přes dva týdny na přípravu náročného repertoáru, který zahrnoval premiéry velkolepých postav jako Xenakis, Cage nebo Sciarrino a kterou završily tři koncerty, jeden samostatný a další dva ve spolupráci s Ostravskou bandou.

První koncert (ONO poprvé), který se konal 27. srpna v Trojhalí Karolina, byl obzvláště významný. Nejen proto, že šlo o premiéru nového tělesa, ale i díky svému programu, který byl pečlivě navržený tak, aby vytvořil opravdu pestrý koncert. Tato soudržnost zároveň umožnila, aby bylo každé dílo vnímáno a lépe přijímáno v kontextu s ostatními. Koncert zahájila nová skladba nazvaná #9.7 od Philla Niblocka (festivalové stálice). Struktura byla zdánlivě jednoduchá: každý hudebník měl přidělenou řadu třiceti not (dohromady šest různých řad, které byly rozděleny mezi interprety) a musel každou z nich zahrát v mezzoforte po dobu jedné minuty, po níž bez pauzy přecházel na notu z další řady. Pro hudebníky byla skladba vyčerpávající svým třicetiminutovým trváním a bez jakékoli pauzy (hudebníci s dechovými nástroji museli dovedně využívat techniku cirkulačního dýchání nebo dýchání dobře sladit). Záměr postavit skladbu hned na začátek však nebyl náhodný: spletitostí zvuků, které vznikly v důsledku užitých intervalů (převládaly čtvrttónové), společně s rozsáhlým trváním každého ze třiceti bloků, posloužila skladba #9.7 jako vstupní brána do odlišně znějícího světa a zředila svou hypnotizující zvučností očekávání vzešlé z celé tonální tradice, na niž jsou naše uši zvyklé, a připravila nás na jiný druh poslechu.

Následující dílo Six Short Places (2012) od na festivalu již známého Devina Maxwella v čele s dirigentem Carlem Bettendorfem bylo na rozdíl od Niblockova kratší a obsahovalo velké množství prvků v sotva dvanácti minutách. První část koncertu zakončil koncert pro housle a orchestr Salvatora Sciarrina s půvabným názvem Giorno velato presso il lago nero (Zamlžený den u černého jezera). Sciarrino, příhodně inspirovaný obrazem Jana Preislera, chápe černé jezero jako hrozivou přítomnost pekla. Sólová část se promění v Orfeův úděl, ten se ponoří do jezera, zatímco orchestr ,,spíše než aby kontrastoval a vedl dialog, se čas od času vzedme vedle sólisty a začne jej stahovat do svých hlubokých vln“. Houslistka Hana Kotková předvedla s ohromující precizností sólovou část a publikum, pokud to je ještě vůbec bylo možné, navíc ohromila přídavkem Capriccia nº 5 (také od Sciarrina). Po překonání úvodní zkoušky odolnosti, kterou představovala skladba #9.7, nyní ONO ukázalo svůj potenciál v čele s Brunem Ferrandisem při jednom z největších úskalí, která ho na festivalu čekala. Sciarrinova hudba se vyznačuje jemností a využívá téměř výhradně harmonii a multifonii pokaždé v pianissimu. To představuje pro hudebníky ještě větší výzvu, kterou mohli naplnit společnou prací za pouhých čtrnáct dní. Ačkoliv se to může zdát směšné, právě tato  jemnost Sciarrinovy hudby ji přibližuje k hudbě Niblocka. Pro ticho, pianissimo, multifonie, rychlé stupnice Sciarrinových harmonií a zdánlivě monotónní Niblockovy prodlevy jsou stejně důležité drobné detaily.

Technika holografie umožňuje zašifrovat trojrozměrný obraz do dvourozměrného základu. Koncert pro klavír a orchestr s názvem Holography (2015) od Idina Samimi Mofakhama (který otevřel druhou část koncertu) propojuje tento optický koncept se známou vlastností zvuku vytvořenou hudebním nástrojem: pohyb struny (nebo vzduchu uvnitř dechového nástroje) při vibraci nevyluzuje jeden zvuk, ale komplexní znění, které se skládá ze základního tónu a následného množství dalších not (zvané alikvótní nebo neúplné, s frekvencemi, které jsou násobkem té základní). Základní nota pojmenovává tón (C, D atd.), zatímco alikvótní tóny udávají každému nástroji jeho charakter, jeho témbr (to znamená, že C má jak u klavíru, tak u klarinetu stejný základní tón, ale intenzita jejich alikvótních tónů je různá). Mofakham svým koncertem nabízí jistý druh zvukového hologramu, v němž se zvukový materiál orchestru zakládá na alikvótních tónech klavíru. Analogie není přesná, trojrozměrný objekt se v hologramu neobjevuje, obraz se vynoří pouze tehdy, pokud se přiměřeně osvětlí. Zde se naopak alikvótní tóny stávají součástí zvuku klavíru, každý posluchač je vnímá, ačkoliv jen kovaní hudebníci je dokáží pojmenovat. Avšak forma, v níž se hudba zdánlivě line z klavíru, aby se v orchestru ,,rozdělila“, připomíná způsob, jakým obraz mění perspektivu, když se pohybuje hologram.

Koncert zakončila nezapomenutelná interpretace Aïs (Hádes), skladby pro baryton, bicí a orchestr Iannise Xenakise s texty klasických básníků: dva fragmenty XI. zpěvu Odyssey (Odysseův sestup do Hádovy říše), které vyjadřují neodvratnost smrti, fragmenty od Sapfó, a nakonec část XVI. zpěvu Iliady, která hrozivě zřetelným jazykem, tak typickým pro Homéra, vypráví o smrti Patrokla. Neméně hrozivá je i hudba, kterou Xenakis napsal pro baryton, zaplněná výkřiky, které napodobují ptáky užívané během náboženských rituálů typických v klasickém Řecku. V této části se baryton pohybuje v hlubokém rejstříku nebo v ostrých, vysoce položených tónech zpívaných falzetem a vyhýbá se přitom rejstříku hlavnímu. Orchestr s pomocí sólových perkusí ,,vyvolává pocity, které zakoušíme při uvědomění si nevyhnutelnosti smrti, které nemůžeme uniknout“. Skladba je tak neuvěřitelně silná a neméně náročná, že si publikum podmanila už od prvního tónu. Velkolepé uzavření úspěšné premiéry.

Svět Ostravské bandy

V roce 2005 vznikla Ostravská banda coby komorní orchestr při festivalu a je jednou z jeho stěžejních opor, jelikož její členové tvoří také malé ansámbly, které se podílejí na většině koncertů. Jestliže předchozího dne bylo na řadě nově vzniklé ONO, pondělí 28. srpna patřilo Ostravské bandě s jejím tříhodinovým koncertním maratonem (počítáno bez pauz). Koncert s mnohými světovými premiérami posluchače provedl rozsáhlou rozmanitostí stylů pod taktovkou střídajících se dirigentů: Carla Bettendorfa, Bruna Ferrandise, Petra Kotíka a Josepha Traftona. Úplný program s díly a sólisty je možné zhlédnout na webové stránce, zde vyzdvihneme pouze některá díla.

Především nás zaujala skladba Weissefarben (2016) od Klause Langa (podle skladatele je inspirovaná pozorováním pasoucích se krav). Petr Bakla představil svou novinku Summer Work (2016), dílo začínající střídáním akordů po částech v kombinaci s různými nástroji. Některé z nich přesně vycházející z textury a vystupují jako mraky, vyvíjejí se současně, ale nezávislým způsobem jako různé fáze toku, které se plynule střídají. Nakonec zmíním, podle mého názoru nejzajímavější skladbu Anamnesis (2016) od Matouše Hejla (rezidenta Institutu). Z oblačné atmosféry vycházely elektronické efekty, které evokovaly ambientní zvuky, jež jakoby měly původ v konkrétních událostech a zážitcích, zatímco vstupy klavíru a dalších nástrojů se snaží vylovit vzpomínky na tyto prožitky ze studny paměti. Elektronické efekty a dlouhé noty smyčců se objevují a mizí z ničeho jako nahodilé myšlenky nebo obrazy, které se ve vzpomínkách prolínají během procesu sbírání (anamnézy). Kontextem je elektronika, z níž se, nikoli bez námahy, vynořují vzpomínky. Narůstající hutnost představuje velké množství prožívaných skutečností a složitost jejich individuálního oddělení.

Současná hudba, pokud se jedná o premiéry, vyžaduje pozorný poslech, který se udržuje při takto dlouhých koncertech jen s obtížemi. To je jeden z problémů takovýchto festivalů, jakým jsou Ostravské dny, přestože téměř epické prostředí některých koncertů a pocit výlučnosti, který obklopuje jednotlivá vystoupení, plně kompenzuje vyčerpání, které přichází z přemíry nabitých informací.

Radikální minulost
Oba zdejší orchestry se podílely na koncertu nazvaném Radikální minulost, který se konal 30. srpna v nádherném divadle Antonína Dvořáka. Program znovu představil těsnou provázanost mezi vybranými díly, která v tomto případě zrekapitulovala přínos několika skladatelů 20. století, jejichž modernost je stále patrná. Šlo o Čechy a Američany, což odráželo linii uměleckého ředitele festivalu Petra Kotíka, který se narodil v Praze a nyní pobývá v New Yorku, kde spolupracoval mimo jiné s Cagem a Glassem. Koncert živě přenášel Český rozhlas Vltava; v přestávkách mezi skladbami si moderátorka Hana Dohnálková povídala s Petrem Kotíkem a využila tak jeho hlubokých znalostí daného repertoáru. Koncert byl mistrnou a poučnou lekcí doloženou některými díly hudebními avantgardy první poloviny 20. století.

Na koncertu se střídaly orchestrální a komorní skladby, které hrála Ostravská banda. Orchestr ONO zahájil koncert jednou z nejpopulárnějších skladeb od Charlese Ivese s názvem Central Park in the Dark. Už v této skladbě můžeme rozpoznat široký záběr tohoto geniálního skladatele, pravděpodobně jednoho z nejschopnějších své doby. Skladba pochází z roku 1906. Ačkoliv se však zbytek programu pohyboval v letech 1957 a 1968, jen stěží bychom mohli při poslechu rozpoznat tuto propast bez předchozí znalosti uvedených letopočtů. Pro zahájení programu, který je věnován radikální minulosti, neexistuje příhodnější skladatel než právě Ives. A jak velmi dobře věděl další autor Morton Feldman, není vždy jednoduché rozpoznat přínos skutečně radikální od jakýchsi prázdných snah. Feldmanovo dílo je přelomové pro své nové podoby práce se zvukem a jeho vliv se projevuje i v mnoha současných skladbách. Structures (1962) zkoumá neurčitost skrze partituru, v níž je vše přesně definované.

Feldmanův New York přijal mnoho skladatelů při hledání tvůrčí svobody, jako tomu bylo i v případě Petra Kotíka. Jeho Hudba pro tři (1964) je dílo z mládí, které bez pochyb splňuje požadavek radikálnosti. Podle slov autora byli hudebníci během premiéry ve Varšavě napadeni přítomnými členy Československé Unie skladatelů, kteří byli pohoršeni touto originální a provokativní skladbou, která zkoumá všechny možné kombinace zvuků mezi violou, violoncellem a kontrabasem.

Vraťme se však zpět do New Yorku a ponořme se do minimalismu z pera Philipa Glasse v jeho skladbě Two pages. Původně byla napsána jako jedna melodická linka bez určení konkrétního nástroje; v tomto případě se sáhlo po kombinaci kláves a dvou houslí, všichni hráli v unisonu. Nepřetržitým opakováním pěti stejných not (g, c, d, es a f) Glass sestavuje pozoruhodné dílo, a to hned ze dvou aspektů. První je evidentní už od začátku, když se opakující se motiv pěti not zvětšuje nebo zmenšuje přidáním nebo odebráním částí daného motivu. Výsledkem je neustálá změna v opakování rytmu a nepředvídatelné přemisťování těžkých dob. Druhý aspekt je však důležitější a patrný až od poloviny dvacetiminutového díla, ve chvíli, kdy počáteční motiv dosáhne takové délky, že člověk není schopen rozpoznat, že se mění a přichází nový stav vnímání. Je to ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že dílo směřuje ke ,,statickému zachování se, zatímco se dál vyvíjí“, jak vysvětlil Kotík. Zpočátku nám Glass ukazuje krok za krokem stavební mechanismus, ale teprve v momentě, kdy se ponoříme do skladby a ztratíme mechanismus z obzoru, rozumíme skutečnému záměru této partitury.

Rudolf Komorous a Jan Rychlík doplnili české zastoupení v programu, každý jednou skladbou. Od prvního jmenovaného zazněla Olympia (1964), krátká a zábavná performance pro dva ,,perkusionisty“ (Christopher Butterfield a Owen Underhill), která podněcovala komický efekt nástroji jako řehtačka, triangl nebo píšťalky na hraní. Rychlík započal svoji kariéru jako bubeník v jednom big bandu a jeho zájem o polyrytmii afrických bubnů se otiskl do jeho velkolepého a opomíjeného Afrického cyklu (1961), z něhož se hrála první a pátá část, plná fascinujících procesů, které jsou vlastní hudbě s minimalistickou látkou.

Pokud mluvíme o krajnosti, nelze opomenout Johna Cage. Koncert nezavršilo nic menšího než tři Cageho díla zahraná simultánně (!!!). Členové ONO hráli Atlas Eclipticalis (1961), Ostravská banda se zhostila Koncertu pro klavír (1958) se sólistou Josephem Kuberou a Daan Vandewalle zahrál Winter Music (1957) pro sólový klavír.

Závěrečný koncert
Poslední z 22 koncertů festivalu opět spojil oba rezidenční orchestry do jednoho rozsáhlého programu, který počítal s dirigenty Brunem Ferrandisem, Petrem Kotíkem, Carlem Bettendorfem a Owenem Underhillem.

Koncert začal novým pohledem na revoluční minulost, kdy se zahrálo průkopnické dílo pro 13 perkusí Ionisation Edgarda Varese. Zbytek skladeb vycházel ze zuřivé současnosti a zahrnoval pět světových premiér a dvě skladby z roku 2016, to vše za neopomenutelné přítomnosti zdejších festivalových skladatelů. James Falzone představil čtvrtou skladbu své série založené na Zipfově zákonu, která vymezuje vztah mezi četnostmi výskytu užívání slov v jazyce. Falzone použil tento zákon k vymezení četnosti výskytu nejrůznějších možných hudebních intervalů v díle. Jako fyzik z povolání jsem si nemohl nevšimnout zajímavého užití matematických formulí při kompozičním procesu. Nicméně mi není jasné, zda plní jen funkci odrazového můstku, nebo přináší něco víc. V případě skladby Zipf’s Law IV se to zajímavé neobjevuje v četnosti výskytu každého intervalu, ale ve formě; Falzone je využívá k vytvoření poutavého díla a užívá zmíněný vzorec spíše jako anekdotu. Austin Leung představil Serenity, sugestivní dílo, jehož kontrasty nejspíš zkoumají krom samotného klidného stavu pokusy o zachování klidu před nepřízní osudu, která nikdy zcela nepřeváží. YouHuang (II), koncert pro housle a komorní orchestr od Daniela Lo nabídl novou příležitost k zazáření sólistky Pauline Kim Harris. Mladičký Eli Greenhoe prokázal značnou skladatelskou zralost a ovládání orchestrálního aparátu se svým dílem …And Grackles Gone, zatímco Ravi Kittappa s premiérovou narratio rozvinul exordium, dílo premiérované na jednom z dřívějších bienále.

Je mnoho různých skladatelů, kteří se dlouhodobě pojí s festivalem Ostravské dny, ať už jako účastníci, jako lektoři pro zdejší skladatele, nebo jako ti, co zde prezentují své skladby. Jedním z nich je Bernhard Lang, který při této příležitosti uvedl premiéru své nové skladby Monadologie XXXVII Loops for Leoš, která je založena na dvou Janáčkových klavírních skladbách. Koncert a rovněž i celý festival zakončilo na jednom pódiu ONO s Ostravskou bandou při interpretaci Trurliade – Zone Zero od Olgy Neuwirth. Jedná se o impozantní skladbu pro orchestr a sólové bicí (Trurl je postava robota ze sbírky povídek Ciberíada od Stanisława Lema). Šlo o strhující zakončení, které potvrdilo úspěch tohoto ambiciózního orchestrálního projektu festivalu.

Původní text: http://www.culturalresuena.es/2017/09/ostrava-days-2017-musica-nueva-experimental-republica-checa/ 

zpět