Ostravská banda I

26.8.2019, 19:00, Trojhalí Karolina

KOUPIT VSTUPENKU
•• PROGRAM KONCERTU KE STAŽENÍ ••
••• TEXTY O AUTORECH A SKLADBÁCH KE STAŽENÍ •••

Anna Radziejewska, mezzosoprán
Johannes Kalitzke, Lilianna Krych, Petr Kotík, dirigenti

Symon Henry*: debout, un respir grand comme (2016)
Ian Davis*: Two Movements for String Orchestra (2018)
Salvatore Sciarrino: Il Cantiere del Poema (2011)
Daniel Lo*: POIDS (2019)
Christian Wolff: Small Orchestra Piece (2019) WP
Isabel Mundry: Endless Sediments (2018)

WP = světová premiéra
* = rezidenti Institutu Ostravské dny 2019

Program prvního koncertu orchestru Ostravská banda spojuje tradičně skladby mladých rezidentů Ostravských dnů s hudbou stěžejních skladatelů naší doby, zde jsou to díla Salvatora Sciarrina a Christiana Wolffa i významné německé skladatelky Isabel Mundry (její hudba zazní na OD poprvé). Festival Ostravské dny nerozlišuje skladatele na „studenty“ a „mistry“ (dokdy byl Mozart studentem kompozice?). Z toho důvodu se festivalový program už od svého prvního ročníku nezabývá hierarchií studentských a „mistrovských“ děl. Vytváří tak spontánní atmosféru, živou scénu, která je obrazem tvorby tří generací střetávajících se bok po boku. Kritici na obou kontinentech oceňují výkony Ostravské bandy jako jednoho z předních světových souborů pro soudobou hudbu. V minulém roce nás na ostravském festivalu nové opery NODO (ten je organizován v sudých letech) ohromilo provedení Sciarrinovy opery, a to umělci z Varšavy v čele s dirigentkou Liliannou Krych a mezzosopranistkou Annou Radziejewskou, která s autorem řadu let úzce spolupracuje. Sciarrinova múza Anna zazpívá tentokrát v české premiéře jeho kompozici Il cantiere del poema.


Změna programu vyhrazena.


 

Symon Henry – debout, un respir grand comme (2016)

         Symon Henry (1985) ve své umělecké tvorbě vychází především ze vzájemné interakce tří oborů – koncertní hudby, vizuálního umění a poezie. Uvedený transdisciplinární přístup se výrazně odráží na podobě jeho partitur (instrumentálních či performativních), které byly provedeny v Severní Americe, Evropě a Asii soubory a sólisty jako HSO-Stuttgart Symphony Orchestra, Nouvel Ensemble Moderne, SurPlus Ensemble, Kasia Kadlubowska či Joseph Petric. Henry spolupracuje s nakladatelstvím Éditions de la Tournure, kde byla v roce 2016 publikována jeho autorská básnická sbírkason corps parlait pour ne pas mourira kniha obsahující grafické partitury voir dans le vent qui hurle les étoiles rire, et rire. Jeho umělecká díla byla vystavena v Chapelle historique du Bon-Pasteur, Gham & Dafe, Livart, Maison de la culture du Plateau-Mont-Royal a v Palazzo Ducale di Lucca. (Autor v originálním textu využívá genderově neutrální zájmena, jejichž použití je však v češtině poněkud problematické; rozhodli jsme se je tedy v překladu nahradit a upozorňujeme na uvedenou skutečnost alespoň touto formou – pozn. překl.)

„[…] a jaro se vždy navrátí, i jeho růže a květiny.“
Marie-Hélène Constant

          Skladba debout, un respir grand comme(vestoje, nádech veliký jako) je dílem tematizujícím přechod – něco, co bývalo nepokojným, se možná v průběhu změny stalo klidnějším. Kompozici prostupuje jemnost, něha, a to dokonce i v těch nejvypjatějších momentech. Tato hudba je jako velký, pohyblivý dech, dech po nepříznivém větru a také významných malých vítězstvích. Dech před tím, než se posuneme dál a než něco započneme znovu, jiným způsobem. Dílo bylo napsáno pro soubor Ensemble contemporain de Montréal (ECM+), který řídí Véronique Lacroix, a bylo premiérováno v rámci jeho kanadského turné Génération2016

Symon Henry

 

Ian Davis – Dvě věty pro smyčcový orchestr (2018)

         Ian Davis (1989) je skladatel a kytarista žíjící v New Yorku. Je absolventem magisterského studia v oboru hudební kompozice na Wesleyan University a působí jako vyučující umělec v programu Philharmonic’s Very Young Composers program (Velmi mladí skladatelé), který pořádá Newyorská filharmonie. Jeho tvorba je inspirována prvky lidové hudby, kánonem, kontrapunktem, skladbami pro děti, grafovou notací, lo-fi hudbou a zdánlivě jednoduchými a jasnými strukturálními prostředky.

         Skladba Dvě věty pro smyčcový orchestr se zaměřuje na prozkoumávání způsobů organizace tónového materiálu. První věta je rámována systémem, jež vytváří harmonické postupy, v nichž tón zůstává neměnný, zatímco se akordy postupně pohybují dolů po stupnici proti němu. Druhá věta obsahuje tři nezávislé melodické linky o různých metrických délkách a rytmických hodnotách, které se opakují, než dokončí jeden plný cyklus. Dodatečné kontrapunktické hlasy využívají diminuci (zkracování) a augmentaci (zvětšování).

Ian Davis

 

Salvatore Sciarrino: Il Cantiere del Poema (2011)

         Salvatore Sciarrino (1947) začal komponovat ve dvanácti letech jako samouk a publiku se poprvé představil v roce 1962. Svůj velmi originální hudební jazyk – založený na bohaté paletě instrumentálních zvuků, extrémních dynamických změnách, velmi slabých zvucích často na samé hranici slyšitelnosti a vyznačující se podmanivým opakováním několika prostých charakteristických prvků – nalezl velmi záhy. Napsal velké množství skladeb a již řadu let patří k nejvýznamnějším osobnostem soudobé vážné hudby. Kromě toho, že je autorem většiny svých operních libret, napsal Sciarrino i řadu článků, esejí a textů nejrůznějších žánrů, z nichž některé byly zařazeny do výboru Carte da suono (2001). Zvlášť důležitá je jeho interdisciplinární publikace věnovaná hudební formě Le Figure Della Musica Da Beethoven a Oggi (1998). Festival Ostravské dny i Dny nové opery Ostrava (NODO) uvedly celou řadu jeho děl, včetně oper Infinito neroLa porta della leggeči Luci mie traditrici.

O mé spolupráci se Salvatorem Sciarrinem

         Na realizaci děl Salvatora Sciarrina se podílím od roku 2004. Poprvé jsem vystupovala v jeho opeře Macbethv roli Lady Macbeth. Skladatel zhlédl jedno z těchto představení a následně mi slíbil, že se spolu ještě znovu setkáme. Za dva roky jsem obdržela partituru opery Da gelo a gelo, kterou jsme provedli ve Schwetzingenu, Paříži a Ženevě; po Pařížském vystoupení se mě Sciarrino zeptal, jestli bych nechtěla účinkovat v jeho opeře, o které uvažuje již zhruba 30 let a může ji vytvořit až nyní, protože nalezl vhodnou interpretku pro hlavní roli – mne. Tak započala naše spolupráce na Superflumině, gigantickém monodramatu. 20. května 2011, v den světové premiéry tohoto díla v Mannheimu, mi Sciarrino řekl, že pro mě má připravený dárek. O několik dní později mi dorazila partitura Il Cantiere del poema s věnováním. Sciarrino napsal pro můj hlas celkem čtyři kompozice, ale Superflumina Il Cantiere del poemajsou extrémní skladby – jedná se o náročná díla a při pohledu na partituru by někdo mohl usoudit, že jsou neproveditelná, ale byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že tyto kompozice velmi dobře využívají dispozic mého hlasu. Il Cantiere del Poema sestává ze tří částí; první z nich, Carovane, se podobá Intermezzu II ze Superfluminy (kontratenorový part), ale hlasový rozsah je mnohem větší. Jedná se o vskutku křehkou a krásnou hudbu. Se skladatelem jsem dlouze diskutovala, jak pojmout extrémní glissanda ze druhé části, Due titoli, protože v partituře nespecifikoval jejich provedení. Nakonec jsme dospěli k zajímavému řešení, jak je interpretovat. V poslední části, Cantiere, se v melodických pasážích vyskytují krátká glissanda evokující pláč, jež jsou pro Sciarrina typická. Musím přiznat, že první provedení této skladby ve Sciarrinově rodném městě Citta di Castello pro mě bylo magickým zážitkem.

Anna Radziejewska

 

Daniel Lo – Poids (2019)

         Daniel Lo dokončil doktorské studium (obor skladba) na Univerzitě v Yorku pod vedením Williama Brookse. Předtím studoval kompozici na Univerzitě v Hongkongu a následně zde v roce 2012 získal titul MPhil. Jeho tvorba zahrnuje širokou škálu hudebních žánrů, od orchestrálních skladeb k vokálním dílům. V posledních letech proběhly premiéry několika Loových kompozic – Home City Dream City (2014) pro orchestr doplněný terénními nahrávkami, Efflorescence – Quasi-Concerto (2016) pro orchestr; obě tyto skladby byly psány na objednávku orchestru Hong Kong Sinfonietta. V srpnu 2017 zazněla premiéra jeho houslového koncertu YouHuang (II), který vytvořil v rámci svého rezidenčního pobytu na Institutu Ostravské dny. Jedním z aktuálních Loových kompozičních zájmů je hledání způsobu, jak propojit hudbu s hongkongskou literaturou. Mezi jeho nedávná díla, která byla inspirována soudobými hongkonskými spisovateli, se řadí dvě skladby napsané pro Hong Kong Odysseya objednané Hongkongským festivalem umění 2017; sborová skladba Mary’s Chalk Circle pro vypravěče, a cappella sbor a videoprojekci, jež byla provedena souborem Hong Kong Voices v červnu 2017; a komorní opera A Woman Such as Myself (Žena jako já), vycházející z povídky autorky Xi Xi A Girl Like me (Dívka jako já), která byla premiérována na festivalu Dny nové opery Ostrava v červnu 2018.

         Skladba Poids je inspirována stejnojmennou instalací (Poids, 1993) francouzské umělkyně Louisy Bourgeois. Když jsem tuto instalaci před několika lety spatřil na výstavě (A Woman Without Secrets) v National Galleries of Scotland v Edinburghu, velmi na mě zapůsobila. Poidsve francoužštině znamená „váha“. U podkladu celé instalace se nachází větší množství železných závaží, jež jsou upevněna na dlouhou, tenkou a zahnutou tyč, která dosahuje do výšky zhruba dva metry nad zemí. Na konci tyče je umístěno několik blyštivých dekorací, jež svým uspořádáním připomínají pírko, a dále dvě modré, skleněné koule. Tato rozměrná instalace vypadá na první pohled jednoduše, ale jedná se o úchvatný výjev, založený na jemné, extrémně křehké rovnováze. Dozvěděl jsem se, že celá struktura by se zhroutila, kdyby se odstranilo pouze jedno jediné železné závaží. Jeho váha zabezpečuje instalaci proti zřícení a poškození ozdob, které visí ze zahnuté tyče. Opravdu mě ohromilo, jak něco zdánlivě lehkého (jako pírko) či křehkého (jako sklo) může fungovat jako protiváha těžkého železného závaží. Hlavním důvodem, proč mě instalace Poidssilně přitahuje, stejně jako další díla Louise Bourgeois, je schopnost tohoto díla vybudit v pozorovateli silnou emocionální odezvu – v tomto případě nejde o žádné jednoduché pocity, jako jsou štěstí, strach, vztek, smutek… ale o daleko sofistikovanější emoce, které se dotýkají samotného nitra. Křehkost a jemná rovnováha představují dvě hlavní hudební myšlenky i v mé skladbě. Občas se v ní objeví místa, kdy nástroje hrají v různých tempech, což vytváří plochy, v jejichž rámci se zdá být čas nehybným. Tak podobně jsem se vlastně cítil, když jsem stál a přemítal u rozměrné instalace Poids.

Daniel Lo

 

Christian Wolff – Small Orchestra Piece (2019)

         Christian Wolff (1934) studoval klavír u Grety Sultan a krátce skladbu u Johna Cage. V kompozici je víceméně samouk, důležitá pro něj byla díla Johna Cage, Mortona Feldmana, Davida Tudora a Earle Browna, a také dlouhodobá spolupráce s Corneliem Cardewem a Fredericem Rzewskim. Ve svých skladbách se zaměřuje především na to, jak poskytnout interpretům (profesionálním i amatérským) při provádění skladby různé stupně svobody. Počínaje rokem 1953 byla řada jeho kompozic využita nebo zadávána Mercem Cunninghamem. Wolff je také aktivní jako klavírista a improvizátor (např. s Takehisou Kosugim, Larry Polanskym ad.). Vyučoval na Harvardu a rovněž na Dartmouth College, obdržel řadu cen a grantů od American Academy of Arts and Letters či Deutschen Akademischen Austauschdienstes (DAAD) Berlín. Ostravských dnů se jako lektor i interpret účastní pravidelně od roku 2001.

         Small Orchestra Piece – Adjektivum „small“ je zde použito ve smyslu „drobný“ jako v označení „drobné předehry“ či ve smyslu prostá, přímočará hudba. Partitura skladby je otevřená a může být upravena pro 9 až 29 hráčů s tím, že mezi nástroji musí figurovat (jakékoliv) dva dřevěné dechové nástroje, (jakékoliv) dva žesťové nástroje a pět smyčcových nástrojů (včetně alespoň dvou violoncell a jednoho kontrabasu). Rovněž je zde volitelný part pro perkuse. Partitura většinou určuje, kdy hraje jaký typ nástrojů, a zda je daný řádek hrán pouze jedním, nebo více nástroji. Rovněž značí tuttiúseky, kdy hrají všichni. Ve skladbě se nachází jak dirigované pasáže, tak části, které dirigenta nevyžadují. Jakmile je stanoveno nástrojové složení pro dané provedení, určí dirigent, skladatel, potažmo jiná vhodná osoba (včetně členů orchestru), co kdo bude hrát. Všichni hráči mají jako svůj „part“ k dispozici kopii partitury, která je notována „normálním“ způsobem a zároveň je v mnoha ohledech otevřená, např. ve volných koordinacích a překryvech materiálu; v použití otevřené rytmické notace, která zahrnuje koordinaci na základě toho, co hráč v danou chvíli slyší; v tom, že jednotliví interpreti hrají nezávisle na sobě. A opět zde místy čerpám z již existujícího hudebního materiálu, např. z Bacha či lidových písní.

Christian Wolff

 

Isabel Mundry – Endless Sediments (2018)

          Isabel Mundry se narodila v roce 1963 a vyrůstala v Berlíně. Své kompoziční dovednosti zdokonalovala pod vedením Franka Michaela Beyera, Gösty Neuwirtha, Hanse Zendera ad. Tuto průpravu doplnila studiem muzikologie, historie umění, filozofie a dále také kurzem informatiky a skladby v pařížském IRCAMu. Poté, co na sebe v 90. letech upozornila svým komorním dílem či ansámblovými a orchestrálními skladbami, zaznamenala výrazný úspěch též v oblasti hudebního divadla. V posledních letech zazněly ve světové premiéře mnohá její díla, která zahrnují nejrůznější žánry a vychází z rozličných inspiračních zdrojů, např.: ve skladbě Sounds, Archeologies(2018) pro basetový roh, violoncello a klavír autorka posuzuje problematiku blízkosti/odlehlosti historických objektů a kulturních identit. A ve vokální (a cappella) kompozici Mouhanad (2018), inspirované rozhovorem se syrským uprchlíkem, prozkoumává kulturní rezonance a nové akustické oblasti. Mundry je členkou Akademie umění v Berlíně a Mnichově, a dále též Akademie věd a literatury v Mohuči. Od roku 1998 se pravidelně účastní Darmstadských prázdninových kurzů. Poté, co v roce 1996 získala profesuru na Univerzitě hudby a performativních umění ve Frankfurtu, vyučuje od roku 2004 hudební kompozici na Univerzitě umění v Curychu a od roku 2011 na Univerzitě hudby a performativních umění v Mnichově.

         Skladba Endless Sediments (Nekonečné sedimenty) je o stopách časově či prostorově vzdálené hudby. Je o jejích záblescích a vrstvení či přeskupování v aktuálních formách mnou vytvořených zvukových struktur. Tyto stopy nejsou citacemi, ale formami a metodami – hudba se vynořuje pomocí paměťových technik, které chápu jako protiklad k psaní, tj. z interpretace – poslechu – vzpomínání – interpretace – atd… První část odkazuje k pětivrstvému polymetrickému patternu (vzorci), s podobnými hudebními útvary se můžeme setkat u mimoevropských kultur. Pattern je příliš složitý na to, aby bylo možné jej plně pochopit. Hudební proud akcentuje některé vrstvy a jiné jsou jakoby rozostřené, k tomuto procesu dochází neustále pomocí nových způsobů. Výsledné nové formy nevyhnutelně vyvolávají další zkreslení. Druhá část odvíjí narativ monofonní melodie, která se místy začne rozrůstat, ale hudební struktura se vždy navrátí zpět k monodii. Určitým vzorem pro mě byly formy, jež můžeme nalézt v gregoriánském chorálu. A konečně třetí část je věnována aklamaci, tj. odezvě zvuků a jejich fluktuací a rovněž transformací – tak, jak se s tím můžeme setkat ve všech kulturách.

Isabel Mundry 

zpět

Podporují nás

Tel.: +420 596 203 426
E-mail: info@newmusicostrava.cz
© Copyright 2019 Ostravské centrum nové hudby
Created by web-evolution.cz