The Past

22.8.2019, 18:00, Staré koupelny, Důl Hlubina

•• STÁHNĚTE SI PROGRAM KONCERTU ••
••• STÁHNĚTE SI TEXTY O AUTORECH A SKLADBÁCH •••

Ensemble OD2019
Juho Laitinen, hlas
James Falzone, elektronika


Terry Riley: In C (1964)
Robert Ashley: The Wolfman (1964)


VSTUP VOLNÝ

První událost festivalu je výstižně umístěna do nedávno zrekonstruovaného areálu Dolu Hlubina v Dolní oblasti Vítkovice. Program, který začíná v 18 hodin, hledí do historie a nabízí stěžejní díla z roku 1964. Skladatelé Terry Riley a Robert Ashley jsou umělci, kteří zásadně ovlivnili dvě generace hudebníků a podíleli se na vzniku nového hudebního projevu a poslechu. Program, který v rámci Ostravských dnů představuje pohled do historie, by byl pro drtivou většinu festivalů odvážným krokem do budoucna. Budoucnost je zde naznačena druhým koncertem s názvem The Coming, který začíná ve 20:00. Na programu jsou skladby rezidentů – mladých skladatelů/účastníků Institutu Ostravských dnů – a díla dvou známých berlínských autorů: Steffi Weismann a Petera Ablingera. V závěru večera uvede Opening Performance Orchestra skladbu Four Walls Full of Sound věnovanou Phillu Niblockovi, autorem videa je Milan Guštar.


 

Terry Riley – In C (1964)

         In C se skládá pouze z jedné stránky partitury a několika autorových pokynů – přesto toto dílo zásadním způsobem ovlivnilo hudební vývoj na mnoho let dopředu. Kompozici lze chápat jako průsečík rozmanitých vlivů, které na Terryho Rileyho působily několik let před dokončením skladby. Jejich společným jmenovatelem je rozrušování standardního pojetí hudební struktury a lineární časovosti. Autor se již v průběhu 50. let jako klavírista věnoval volné improvizaci a přejal také různé podněty z jazzové hudby – fascinovala jej především možnost mnohačetného opakování, posouvání a prolínání frází. Tento způsob formování hudební struktury Riley dále rozvíjel na počátku 60. let, kdy experimentoval s magnetofonovým páskem a smyčkováním. Výsledkem těchto pokusů byla např. jeho kompozice Music for the Gift (1963) – autor nahrál provedení skladby Milesa Davise So What jazzovou kapelou Cheta Bakera, snímek následně rozdělil na stopy jednotlivých nástrojů a vytvořil z nich smyčky, které v různých časových intervalech vrstvil přes sebe; toto dílo bychom tak mohli chápat jako pozoruhodnou repetitivní zvukovou koláž.

         Rileyho instrukce ke skladbě In C by se daly shrnout do několika nejdůležitějších pokynů: skladbu je možné realizovat na jakékoliv hudební nástroje a v libovolném obsazení (určitým „ideálem“ je skupina čítající 35 hudebníků). Kompozice sestává z 53 konkrétně vypsaných patternů, jež interpreti hrají postupně od prvního do posledního. Každý pattern může být libovolněkrát opakován a hráč by u něj měl setrvat přibližně 45–90 sekund, poté se přesouvá k dalšímu patternu. Když interpret dosáhne posledního patternu, opakuje jej tak dlouho, dokud k němu nedospějí i ostatní hráči. Celý soubor následně několikrát provede crescendo diminuendo a skladba končí; realizace díla trvá průměrně okolo 45 minut. Riley vIn C vlastně přenáší svůj koncept z Music for the Gift na skupinu živých interpretů, jejichž „smyčky“ se nyní vrství přes sebe v reálném čase. Skladatel tak dosahuje značně komplexní hudební struktury pomocí souhry jednoduchých výchozích prvků. K nejzajímavějšímu dění pak dochází v prostoru mezijednotlivými patterny – výsledek jejich střetávání a prostupování není možné předem přesně odhadnout a každé provedení skladby se tak stává novou a neopakovatelnou událostí. Zároveň lze v průběhu díla tyto procesy do určité míry sledovat, což činí kompozici posluchačsky přitažlivou. Mnohačetné opakování a prolínání patternů také může při poslechu narušit naše vnímání času a je tak možné se (alespoň na okamžik…) vymanit z jeho nadvlády.

Robert Ashley – The Wolfman (1964)

         „Skladba, která může poškodit váš sluch!“ „Zpěvák dvacet minut kříčí do mikrofonu!“ Tyto a podobné mýty bohužel dlouhou dobu provázely kompozici The WolfmanRoberta Ashleyho. Dílo vyvolávalo u posluchačů rozporuplné reakce a nevěděli, jaké k němu zaujmout stanovisko. Dodejme, že sám autor, jehož tvorba se notně vzpírá obvyklým měřítkům a konvencím, se vlastně dodnes nachází v podobné pozici a není snadné jej jakkoli „zaškatulkovat“. Ashley po svých univerzitních studiích (University of Michigan, Manhattan School of Music) společně s Georgem Cacioppem, Gordonem Mummou, Rogerem Reynoldsem a Donaldem Scavardou v letech 1961–1966 organizoval ONCE Festival of New Music (Ann Arbor, Michigan), který v uvedeném období představoval klíčovou kulturní akci amerického středozápadu. Na festivalu se zhruba do roku 1964 objevovala převážně soudobá instrumentální díla, v následujích letech se však podoba festivalu proměnila a programům dominovala spíše multimediální a performativní tvorba. Tento obrat se do určité míry odráží i v Ashleyho kompozicích. Autor v té době experimentoval s různými možnostmi technologického propojení živého vokálního projevu a přednahraných zvuků a jeho skladba The Wolfman (1964) kombinuje amplifikovaný „zpěv“, magnetofonový pásek a feedback. Vstupní hlasitost interpretova mikrofonu je na extrémně vysoké úrovni a de facto jakýkoliv zvuk, který přístroj zachytí, se může stát zdrojem feedbacku. Zpěvák proto musí být blízko u mikrofonu, aby mohl feedback regulovat a je paradoxně nucen k velmi tichému vokálnímu projevu. Z reproduktorů současně zní magnetofonový pásek, který obsahuje mix různých zvuků, hluků a šumů. Interpretovy vokální vstupy a zvuky z magnetofonového pásku se v prostoru, v němž je skladba realizována, mísí a vytvářejí proměnlivý proud hluku, který soustavně protíná (anebo spíše doplňuje) feedback. Celý prostor je doslova prosycen touto intenzivní, drsnou a „špinavou“ zvukovou směsí, která může působit až bezútěšně či znepokojivě (při živém provedení rovněž dochází k iluzi, že k nám zvuky doléhají z různých míst). Ponurou atmosféru díla pak dotváří divadelní rozměr skladby – interpret by měl vypadat jako „zlověstný zpěvák z nočního klubu“ („sinister nightclub vocalist“). Ashley feedback umělecky uchopil nedlouho před tím, než se stal běžně využívaným prostředkem např. v rockové hudbě. Snad tedy proto, že pro většinu posluchačů byl tehdy tento akustický jev novinkou (a dost možná i kvůli potemnělému charakteru díla), získala skladba The Wolfman poněkud neprávem pověst „nebezpečné kompozice“.

 

zpět

Podporují nás

Tel.: +420 596 203 426
E-mail: info@newmusicostrava.cz
© Copyright 2019 Ostravské centrum nové hudby
Created by web-evolution.cz