Petr Kotík
Skladatel, dirigent, flétnista
Umělecký ředitel Institutu a Festivalu Ostravské dny
Petr Kotík (1942, Praha) studoval v Praze a ve Vídni. Ještě na Pražské konzervatoři založil ansámbl pro novou hudbu Musica viva pragensis (1961-64), a po návratu ze studií na Vídeňské akademii pak QUaX Ensemble (1969-69). V roce 1970, krátce po svém příchodu do Spojených států, založil S.E.M. Ensemble, který byl v roce 1992 rozšířen na The Orchestra of the S.E.M. Ensemble. Od počátku 60. let působil Kotík především jako komorní a sólový hráč. V roce 1992 přesunul svůj zájem na práci s orchestrem. Mezníkem byl koncert s 86členným Orchestra of the S.E.M. Ensemble v Carnegie Hall s Davidem Tudorem jako sólistou. Kotík dirigoval premiéru kompletní verze Atlas Eclipticalis Johna Cage, kde Tudor hrál Winter Music. Po této události následovaly významné orchestrální koncerty například v New Yorku, Berlíně, Praze, Ostravě, Varšavě a Tokiu. Kotík také dirigoval několik operních představení: Manhattan Book of Dead Davida Firsta, Gilgamesh Stevena Dickmana (obě v La MaMa Theater) a Der Kaiser von Atlantis Victora Ullmanna (v Miller Theater). V letech 1999-2005 dal Kotík podnět k provedení skladeb pro tři orchestry na koncertech v Ostravě, Praze, Berlíně a Varšavě. Na programu byly Gruppen Karlheinze Stockhausena i skladby Christiana Wolffa, Olgy Neuwirth, Philla Niblocka, Petra Kotíka, Earle Browna, Alvina Luciera a Martina Smolky, většinou psány na Kotíkovu objednávku. Mezi nejznámější Kotíkovy skladby patří Hudba pro 3 „in Memoriam Jan Rychlík“ (1964), There is Singularly Nothing na text Gertrudy Stein (1971-73), Many Many Women na text Gertrudy Stein (1975-78), Explorations in the Geometry of Thinking na text R. Buckminstera Fullera (1978-80), Dopisy Olze na text Václava Havla (1989-91), Music in Two Movements pro orchestr (1998-2002), Variations for 3 Orchestras (2003-05) a String Quartet No. 1 “Erinnerungen an Jan” (2007-09). Jeho trio pro bicí In Four Parts (2009) zaznělo v několika provedeních v Evropě i USA. Do Kotíkovy dirigentské diskografie patří Concert for Piano and Orchestra, 103 a Atlas Eclipticalis Johna Cage; Turfan Fragments a For Samuel Beckett Mortona Feldmana; Music of Somei Satoh s Janáčkovou filharmonií a orchestrální skladby Roscoe Mitchella a Muhala Richarda Abramse. Další nahrávka hodna zmínky: Treatise Cornelia Cardewa – dvouhodinové provedení QUaX Ensemble, nahrané živě v Praze v roce 1967 a vydané na 2CD albu u Mode Records (2009, New York).
Rozsáhlý rozhovor s Petrem Kotíkem vydal v časopis HIS
Voice 4/2011. Zpovídal ho Petr Bakla.
"V roce 1997 jsem začal komponovat rozsáhlou skladbu pro
orchestr. Načrtl jsem si asi 700 taktů a během roku jsem pak materiál
zpracovával, prováděl opravy a změny. Bylo potřeba skladbu dokončit do premiéry
v Alice Tully Hall v Lincoln Center, která byla plánována na květen 1998. Od
práce mne ale stále odváděly různé jiné závazky a nároky, které si vyžadovala
příprava vystoupení s S.E.M. Ensemble, a tak jsem v únoru 1998 práci na skladbě
náhle ukončil a asi 300 zbývajících taktů první verze jsem vypustil (proto
titul Fragment). Skladba prošla dalšími změnami a rozšiřováním a pracoval jsem
na ní prakticky až do premiéry 20. května 1998. Přidán byl melodický materiál
inspirovaný písněmi shakerů z 19. století. Těch asi 300 zbývajících taktů první
verze jsem použil jako základ své další orchestrální skladby Asymmetric Landing
(2001-03). Fragment a Asymmetric Landing byly pak spojeny v jednu hodinovou
skladbu. Mohou být prováděny zvlášť, nebo dohromady – jako Music in Two
Movements." Petr Kotík, 2011
Muzikolog a skladatel Kyle Gann reagoval ve Village Voice na premiéru v Lincoln Center v květnu 1998 následujícím komentářem: „Většina Kotíkovy hudby je krajně lineární, ale ve Fragmentu jsou linie v paralelních kvintách, které Kotík většinou používá, lomem rozloženy na pointilistické body sonorit. Jako vždy, kvinty vyznívají jako spršky vznešených konsonancí – i včetně názvuků amerických žesťových fanfár… – ale také napjaté jako střety vzájemně si odporujících linií. Adagio a allegro se prostupují; basy vytloukají masivní stupnicový sestup a náhle ten ryk přestane a zůstává jen tklivé trumpetové duo, jako tlumené poselství bolesti v nějakém cizím jazyce… Už roky jsem neslyšel orchestr hrát něco tak originálního, překvapivého a zároveň tak jemně vycizelovaného.”
