NODO 2022 / Dny nové opery Ostrava
25. června 2022
19:00 | Divadlo Jiřího Myrona
Salvatore Sciarrino: SUPERFLUMINA (2010) / česká premiéra
Jednoaktová opera pro tři sólisty, orchestr a sbor, 2010
Hudba a libreto: Salvatore Sciarrino
Dirigent: Lilianna Krych
Režie: Pia Partum
Scéna, kostýmy a světelný design: Magdalena Maciejewska
Choreografie: Agnieszka Dmochowska
Video: Franek Wardyński
Účinkují:
Anna Radziejewska, mezzosoprán (Žena)
Jan Jakub Monowid, kontratenor (Mladík–Vzdálený hlas)
Artur Janda, baryton (Kolemjdoucí–Policista)
Ostravská banda, ONO – Ostrava New Orchestra
Canticum Ostrava, smíšený sbor
Jurij Galatenko, sbormistr
Česká premiéra, 90'
V italském originále s českými a anglickými titulky
Tato inscenace je podpořena Italským kulturním institutem.
Dějištěm Sciarrinova nového hudebního divadla podle lyrického románu Elisabeth Smart je velké nádraží. Místo kolektivního proudění a putování, davu i osamělosti zároveň. Místo zveličeného hluku, shromaždiště pro lidi bez domova. Protagonistkou je žena, pravděpodobně bezdomovkyně, která se ztratila a prožila bolestnou noc: mluví v hádankách, nikdo ji nechce vyslechnout a nikdo jí nerozumí, dozvídáme se jen fragmenty jejích příběhu a setkávání. Salvatore Sciarrino náleží k soudobým skladatelům, kteří výrazně přispěli k inovaci hudebního divadla naší doby. Svůj nezaměnitelný hudební jazyk, jenž se často dotýká hranic zvuku, spojuje s novátorskou dramaturgií. Šeptavé zvuky a vokální náznaky rozvíjejí spíše niterné než vnějškové příběhy. Prvoplánovou teatrálnost a akci nahrazuje fragmentárnost, váhavost, mnohdy cosi nadčasově se vznášející. Potlačené se zdá významnější než vyslovené, náznak důležitější než zdánlivě jednoznačné. Sciarrinova díla pro hudební divadlo, k nimž tvoří textovou předlohu četné literární zdroje, krouží často kolem neviditelného či bezejmenného, uzavírají vnitřní prostor a zmrzlé pocity. Sciarrinovo hudební divadlo náš činí pozornými.
Salvatore Sciarrino (1947) začal komponovat ve dvanácti letech jako samouk a publiku se poprvé představil v roce 1962. Svůj velmi originální hudební jazyk — založený na bohaté paletě instrumentálních zvuků, extrémních dynamických změnách, velmi slabých zvucích často na samé hranici ticha s typickým opakováním několika prostých charakteristických prvků — nalezl velmi záhy. Napsal velké množství skladeb a již řadu let patří k největším osobnostem soudobé vážné hudby. Kromě toho, že je autorem většiny svých operních libret, napsal Sciarrino i řadu článků, esejí a textů nejrůznějších žánrů, z nichž některé byly zařazeny do výboru Carte da suono (2001). Zvlášť významná je jeho interdisciplinární publikace věnovaná hudební formě Le figure della musica. Da Beethoven a oggi (1998). Festivaly Ostravské dny i NODO / Dny nové opery Ostrava dodnes uvedly již celou řadu jeho děl včetně oper Infinito nero, La porta della legge nebo Luci mie traditrici.
26. června 2022
19:00 | Divadlo Antonína Dvořáka
Matouš Hejl: OPERA IBSEN / PŘÍZRAKY (2021–22) / světová premiéra orchestrální verze
Opera o třech dějstvích
Objednávka festivalu
Hudba: Matouš Hejl
Libreto: Lucie Trmíková
Dirigent: Bruno Ferrandis
Režie: Jan Nebeský
Scéna: Jan Nebeský, Petra Vlachynská
Kostýmy: Petra Vlachynská
Instalace a video: Tine Surel Lange
Účinkují:
Lucie Trmíková (Helena Alvingová)
Miloslav König (Osvald Alving)
Igor Chmela (Pastor Manders)
Petr Jeništa (Jakub Engstrand)
Magdalena Malá (Regina Engstrandová)
Jan Mikušek, cimbál
Petr Tichý, baskytara
Jiří Genrt, tuba
Antonín Procházka, perkuse
Jan Gajdica, kytara
Ostravská banda
Světová premiéra, 120'
V českém originále s českými a anglickými titulky
Opera vznikla a bude uváděna v rámci projektu „Play Ibsen! – divadelní inscenace s doprovodným programem“, podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP 2014 – 2021. Projekt dále podpořili: SFK, MHMP a MKČR.
Před 140 lety dopsal Henrik Ibsen hru Přízraky. Divadla v Kristianii, Stockholmu a v Kodani odmítla hru inscenovat. Světová premiéra se odehrála v Chicagu. Tématem hry jsou lži, strach, konvence, pokrytectví a přetvářka. Skandálním bylo tehdy také nastolení tématu eutanázie. Tématu třaskavého dodnes. Režisér Jan Nebeský nastudoval hru před 30 lety jako svou první inscenaci Ibsena a na ibsenovském festivalu v Oslu inscenace vzbudila velký rozruch svým radikálním výkladem. Po sedmi dalších Ibsenových hrách se Jan Nebeský vrací k Přízrakům, aby je radikálně posunul v žánru. Ibsen jako opera přinese nové a nečekané možnosti ve výkladu a vnímání této navýsost naturalistické hry. Autorem hudby bude Matouš Hejl, autorkou libreta Lucie Trmíková.
Tvorba Matouše Hejla zasahuje do oblasti vážné hudby, experimentální elektronické hudby, filmu, divadla a instalačního umění. V roce 2018 se stal finalistou skladatelské soutěže České filharmonie, která uvedla jeho skladbu Crossings. Je držitelem ceny za soudobou hudbu Trochu nižší C4 2018 nebo Ceny Karla Krautgartnera 2016 za nejlepší skladbu pro jazzový orchestr. Za hudbu pro filmy Ztraceni v Mnichově a Staříci byl nominován na Českého lva. Opakovaně spolupracoval s Orchestrem Berg, se kterým mimo jiné v letech 2019 a 2020 zrealizoval imerzivní kompozici Prolínám, stmívám. Hejl se narodil v roce 1989 v Praze, skladbu studoval ve Stockholmu na Royal College of Music, na pražské Akademie múzických umění a Berklee College of Music v Bostonu.
27. června 2022
18:00–00:00 | Divadlo Jiřího Myrona
Petr Kotík: MANY MANY WOMEN (1975–78) / světová premiéra scénické verze
Vokálně-instrumentální skladba
Hudba: Petr Kotík
Libreto: Gertrude Stein
Režie, scéna: Jo Fabian
Účinkují:
S.E.M. Ensemble
Zpěv:
Jen Wu, soprán
Ana Caseiro, soprán
Padraic Costello, kontratenor
Felix Heuser, tenor
Harald Hieronymus Hein, basbaryton
Nicholas Hay, bas
Instrumentalisté:
Petr Kotík, Malgorzata Hlawsa, flétny
Sam Jones, Adam Richter, trumpety
William Lang, Jen Baker, trombóny
Světová premiéra scénické verze, 360'
V anglickém originále
Many Many Women Petra Kotíka je rozsáhlá vokální skladba z let 1975–78 na text Gertrudy Stein, jejího stejnojmenného románu-povídky vydaného v Paříži roku 1910. Ten text vyšel jako část knihy G.M.P. – Gertruda, Mattise, Piccasso a roku 1972 znovu knihu vydal Dick Higgins ve svém nakladatelství Something Else Press. Kotík použil celý text, což určilo délku skladby. Inspirován úzkou spoluprací se skladatelem a zpěvákem Juliusem Eastmanem, začal Kotík roku 1971 komponovat řadu kompozic pro hlas, hned od první skladby použil Kotík texty Gertrudy Stein. Many Many Women (1975–78) je vyvrcholením této série skladeb. Jedná se o kontinuální zpěv a hru na nástroje: dva soprány, kontratenor, tenor, basbaryton, bas, 2 flétny, 2 trubky, 2 trombóny. Dvanáct hudebníků – zpěváci a instrumentalisté – hrají a zpívají nepřerušeně šest hodin (i když lze skladbu provozovat v kratší verzi s menším obsazením). Poetický charakter textu vyvolává představy a obrazy, které mohou vést k inscenaci. Provedení na NODO festivalu bude prvním scénickým provedením.
Kotíkova hudba se nezakládá na narativní formě a nemá dramatický charakter. Jako u dalších skladatelů druhé poloviny 20. století, se namísto narativní dramatické formy jedná o situaci a její variace bez zřetelného začátku nebo konce. Namísto této narativní formy – ta je v hudbě zakotvena sonátovou formou – je zde téměř Beckettovská „situace“: koncept, který od počátku padesátých let razili ve svých dílech John Cage, La Monte Young, Morton Feldman a další. Feldman to výstižně vyjádřil v komentáři k libretu od Becketta pro svou operu Neither (1977): „Kontinuita textu působí, jako by se na každé řádce jednalo o něco jiného. O nic jiného se nejedná, o žádné změny tu nejde. Jde o to, vstupovat hlouběji a hlouběji do jedné myšlenky.“
Svými improvizovanými nástupy zpěváci a hudebníci intuitivně „dotvářejí“ Many Many Women v průběhu provedení, a to konfiguracemi individuálních, na sobě nezávislých nástupů. Partitura o 378 stranách je rozdělena na 173 částí. I když forma skladby má volný průběh, zápis kompozice je tradičním způsobem exaktní.
Ačkoliv jako skladatel je Petr Kotík považován za samouka, prošel rigorózním tréninkem jak v Praze, tak na vídeňské Akademie für Musik. V Praze navštěvoval soukromé hodiny u Jana Rychlíka a obdiv k němu ho doprovází po celý život (podobně jako obdiv Philipa Glasse k Nadie Boulanger). Rychlík svým chápáním kompozice daleko předčil svou dobu. Koncem padesátých let začal využívat rytmické posuny (phase music), založené na principu afrického bubnování, typické pro hudbu Steva Reicha o více než deset let později. Rychlík rozuměl v předstihu své doby významu improvizační charakteristiky hudebního projevu tak, jak byl praktikován do poloviny 19.století. Je možné, že tato nekonvenční otevřenost, společně s názory Johna Cage, se kterými se Kotík setkal už ve svých osmnácti letech, ovlivnily způsob skladatelova hudebního myšlení v jeho začátcích.
28. června 2022
19:00 | Divadlo Antonína Dvořáka
Lucie Páchová: APPROXIMATE (2022) / světová premiéra
Experimentální scénická opera
Objednávka festivalu
Hudba, režijní spolupráce: Lucie Páchová
Scénografie, kostýmy: Jana Nunčič
Sound-design, režijní spolupráce: Theresa Schrezenmeir
Light design, režijní spolupráce: Jan Neugebauer
Vizuální spolupráce: Klaas Boelen
Účinkují:
Lucie Páchová (hlas, objekty)
Jana Vondrů (hlas, objekty)
Anežka Nováková (bicí nástroje, hlas)
Kristýna Švihálková (bicí nástroje, hlas)
Světová premiéra, 35'
V českém originále
Přiblížit se, vzdálit se. V prostoru, zvuku, světle, významu. Přiblížit se na hranu smyslového počitku, vzdálit se prahu rozumového vnímání. Na kolik je pro nás blízké či intimní slyšet lidský hlas, jak moc se nám může přiblížit a lze jej vnímat jako objekt? Lidský hlas odtržený od zdroje, zbavený těla, zhmotněný ve zvuku, světle, v objektu, v bubnu, v reproduktoru či v rádiu, jež mu propůjčují jiný tvar. Komorní opera Approximate si pohrává s návyky vnímání a smyslové percepce. Hlas tu vstupuje do přesně rytmizovaného dialogu nejen s nástroji, ale stejně tak se světlem, pohybem, projekcí, objekty či s prostorem. Kolektivní proces tvorby spojí výrazné inscenátory a hudebnice z Česka, Slovinska a Německa.
Lucie Páchová se během studia oboru multimediální kompozice na Hudební fakultě JAMU věnovala tvorbě audiovizuálních projektů na pomezí divadla, filmu a zvukové instalace ( inscenace Z alb, ZeZásuvek, experimentální opera Orisstrea). Na téže instituci nyní dokončuje doktorská studia kompozice, v rámci nichž se zaměřuje na téma živě řízené improvizace. V roce 2011 založila kvintet Talaqpo, se kterým interpretuje své vlastní skladby inspirované pobyty v Asii a v Africe. Skládá také pro jazzové orchestry (Concept Art Orchestra, JazzDock Orchestra) či pro komorní uskupení (Arará, Love_me, Dunami ens., Paliome, Jungle Debris), ve kterých sama často figuruje jako vokalistka. Spolupracuje s divadlem Continuo, Pražským improvizačním orchestrem, souborem Stratocluster, dále například s Ivanem Palackým, Petrem Grahamem, Davidem Danelem, Gaspardem Beckem či s Eliou Moretti. Během sound-art rezidencí v A4 v Bratislavě a v Nové synagoze v Žilině vytvořila zvukové instalace Imaginary garden a Voisphere, ve kterých se zabývala fyzickou zkušeností zvuku, hlasu a prostoru. Absolvovala také tvůrčí hudební rezidence v USA (OneBeat), Bulharsku či Polsku. Mezi její poslední počiny patří mimo jiné vokální skladba Voissage pro Radioateliér Českého rozhlasu. Věnuje se také edukativní a organizační činnosti, kdy se zaměřuje na různé přístupy k hlasu a rozvíjení kolektivní improvizace.
28. června 2022
20:00 | Divadlo Antonína Dvořáka
Judith Berkson: PARTIAL MEMORIES (2022) / světová premiéra
Jednoaktová opera pro 4 sólisty a komorní ansámbl
Objednávka festivalu
Hudba: Judith Berkson
Libreto: Judith Berkson, texty z Talmudu
Dirigent: Bruno Ferrandis
Režie: Viktorie Vášová
Scéna a kostýmy: Natálie Rajnišová
Světelný design: Zewll
Účinkují:
Mikaela Elson, soprán
Elliot Menard, mezzosoprán
Judith Berkson, alt
Vojtěch Šembera, baryton
Ostravská banda, mezinárodní komorní orchestr
Světová premiéra, 40'
V anglickém originále s českými a anglickými titulky
Jak se čas vzdaluje od naší minulosti a historie zatemňuje to, co jsme po sobě zanechali, zůstávají nám pouze Neúplné vzpomínky (Partial Memories). Opera sleduje hlavní postavu Judith, která cestuje sérií minulých událostí, které byly změněny, kompromitovány, zapomenuty nebo vymazány. Nejsou přitom ničím jiným než neúplnými vzpomínkami na současnost. Postava je odkazem jak na apokryfní příběh Judith a Holoferna, tak i na samotnou skladatelku. Opera je o vyrovnání se s neúplnými vzpomínkami na minulost, kde ani nevíme, co přesně chybí. Pro Judith jsou to zejména tvůrčí příspěvky matek a žen, které byly z historie vynechány. Umělecká díla, která byla zapomenuta, ale přesto existovala a ve své době rezonovala. Tyto kreativní činy poprvé vnímají postavy na jevišti svými vlastními hlasy. Zvuky z minulosti jsou shromažďovány, připomínány a znovu rozeznívány v přítomnosti. Název Partial Memories také odkazuje na alikvótní tóny (partial tones). Každá nota, která zazní, vyvolá řadu podtónů, které jsou téměř nepostřehnutelné, ale slouží k posílení původního tónu. Některé z těchto alikvót leží mezi tóny, na které jsme zvyklí. Přesto tyto harmonické rezonance existují, existovaly a budou v našem světě existovat i nadále. Věčně je vnímáme, ať už je slyšíme nebo ne, jsou tam. Všechny odstíny tónů rezonují ve virtuálním kontinuu. Opera je o vnímání a naslouchání těmto rezonancím. Podobně minulost, na kterou máme jen částečné vzpomínky, stále rezonuje, ať už si onen zdroj uvědomíme, pochopíme ho, nebo ho úplně vymažeme.
Judith Berkson (1977) je sopranistka, klavíristka a skladatelka žijící v New Yorku. Studovala zpěv na konzervatoři New Englang u Lucy Shelton, teorii a kompozici u Joe Maneri a klavír u Judith Godfrey a Violy Haas. Spolupracovala s Kronos Quartet, City Opera, Laurie Anderson a premiérovala vokální skladby autorů a autorek, jakými jsou Chaya Czernowin, Enno Poppe, Mick Barr, Joe Maneri, Rick Burkhardt, Julia Werntz a Aleksandra Vrebalov. Rovněž vyučuje a také spolupracovala na albu Yiddish Folk Music s Theodorem Bikelem. Její sólové album Oylam vyšlo u ECM Records a propojuje prvky soudobé hudby, jazzu, německého písňového repertoáru a improvizace. Momentálně se zaměřuje na mikrotonální kompozice pro akustické nástroje a hlas.
28. června 2022
21:00 | Divadlo Antonína Dvořáka
James Layton: SAUDADE (2021–22) / světová premiéra
Komorní opera v sedmi obrazech
Objednávka festivalu
Hudba: James Layton
Libreto: Jack Burnham
Dirigent: Bruno Ferrandis
Režie: Marek David
Scéna: Adéla Szturcová
Světla: Filip Horn
Účinkují:
Markéta Schaffartzik, soprán
Vojtěch Šembera, baryton
Patryk Zamojski, tanec
Ostravská banda
Světová premiéra, 25'
V anglickém originále s českými a anglickými titulky
Tam, kde se touha protíná s expresí, se setkávají dvě poloviny celku rozděleného smrtí a dávají se do dlouholetého přízračného tance. Nezbývá než stanout tváří v tvář neúprosné vytrvalosti vzpomínek a neochotě vykročit z nutkavého a zhoubného kruhu vznikajícího z neschopnosti se vyjádřit. Jak se ukazuje, přirozený tok touhy není těžké narušit. Řeč léty zchřadla a obrousila se. A proto svůj příběh ryjeme na povrch ledu – ve výchozím bodě. Budoucnost je možná, avšak nikoli nutně přípustná. Rozbíhá se cosi jako vyjednávání, vyjednávání úzkostně balancující na špičce jehly tkvící hluboko v srdci všech krystalických zimních snů.
James Layton je skladatel a hudebník žijící v Londýně. Jeho práce často zkoumá hudební formy s absencí dynamických či jiných „vrcholů“, které pomalu rozvíjí a soustředí se tak na srovnání progrese a stagnace. Využíváním základních vzorců, jejich variací a opakování si klade za cíl vtáhnout posluchače do hudby a zároveň zkoumat myšlenky času a paměti. James je zakladatelem a kurátorem společného nahrávacího vydavatelství/labelu a koncertních řad Into the Ocean Series, ve které představuje novou experimentální hudbu, a to především od začínajících skladatelů. Taktéž je součástí RGMS – kurátorského kolektivu umělců zaměřeného na experimentální hudbu, který produkuje širokou škálu „průzkumnické“ hudby, od svěžích zvukových scén, přes syrové terénní nahrávky a řízený chaos až po meditativní „baldachýny“. Bakalářský titul získal v oboru skladba na Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance pod vedením Sama Haydena, Paula Newlanda, Stephena Montaguea a Gwyna Pritcharda, a také v oboru hra na violu u Richarda Crabtreeho.
29. června 2022
20:30 | Ski Areál Opálená
Miroslav Tóth: NULANUS (2021) / světová premiéra live provedení
Dokumentární opera pro lyžařský svah v létě a klony
Hudba a libreto: Miroslav Tóth
Režie: Pasi Mäkelä
Námět: Miroslav Tóth, Pasi Mäkelä
Dramaturgie: Michaela Rosová
Kostýmy: Diana Strausz
Světla: Jan Hustál
Produkce: Ivo Dobrovodský, Kristína Rigerová
Účinkují:
Členové Ostravské bandy
Hugwaldové – Nela H. Kornetová, Pasi Mäkelä, Emese Kovács
Světová premiéra, 60'
Ve slovenském originále
Zvláštní poděkování: Kolektiv autorů by chtěl ze srdce poděkovat Jánu Hromekovi za inspiraci.
Poděkování: astrobioložka Michaela Musilová, historik Ján Peter, Viera Čákanyová, Ivan Ostrochovský
Nulanus je druhým pokračováním trilogie Stíny tvůrčího dua Miroslav Tóth – Michaela Rosová. První díl byl o zániku dramatické opery v podobě Muže ve skafandru. Jednalo se o představení situované do divadelních a site specific interiérů a exteriérů. Nulanus opouští tento princip práce v tradičním prostoru. Diváky vezme na lyžařský vlek v létě, vytvoří koncept zvukové procházky, do níž zasahuje ambisonickým reprodukováním hudby, trombóny schovanými někde mezi stromi, dronem kroužícím nad hlavou a performery zpívajícími do vysílačky (ti představují klon jediného muže). Tentokrát se posluchačům doporučuje vzít si pevnou obuv. Během chůze si Nulanus pohrává s realitou a na závěr zapadne slunce.
Miroslav Tóth je skladatel a saxofonista narozený v Bratislavě (1981). Absolvoval doktorské studium skladby na HAMU v Praze u Michala Rataje a magisterské studium skladby na VŠMU v Bratislavě u Vladimíra Godára; do třetího ročníku studoval u Jevgenije Iršaie. V jeho kompozičních začátcích jej pak vedl Ilja Zeljenka. Je rovněž absolventem hudební vědy na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Tóth je autorem jednoaktové opery Záhada tyče, opery Zázračná tyč pro úředníky ve veřejných institucích, třech video oper – Zub za zub, Oko za oko a Tyč, a nedokončené opery Outpark. Jeho skladbu The Quartet of Tentacles Reaching Out provedl Kronos Quartet. Dále je např. autorem skladby Teorie absolutního smutku pro soprán a orchestr, kabaretní suity BallOnAir či Requiem za mafiána pro sbor a cappella a kontratenoristu. V roce 2018 získal cenu Radio_Head Awards za elektroakustickou skladbu Kyberpunkomša. Je členem kapel Shibuya Motors, Thisnis, Frozen Wigwam nebo Funeral Marching Band. Jako saxofonista, extenzivní zpěvák či soundpaintingový dirigent se zaměřuje na volnou improvizaci, na hudbu s přesahem do grafických partitur a také na otevřená díla. Vytvořil hudbu k několika celovečerním filmům. Pravidelně spolupracuje např. s Ivanem Ostrochovským nebo Robertem Kirchhoffem.
30. června 2022
19:00 | Trojhalí Karolina
Luigi Nono: PROMETEO. TRAGEDIA DELL'ASCOLTO (1981–84, rev. 1985) / česká premiéra
Scénické dílo pro vokální a instrumentální sólisty, smíšený sbor, čtyři instrumentální skupiny a živou elektroniku
Hudba: Luigi Nono
Libreto: na motivy mýtu o Prométeovi; texty Aischyla, Sofokla, Waltera Benjamina, Johanna Wolfganga von Goethe a dalších zredigoval Massimo Cacciaro
Dirigenti: Jiří Rožeň, Petr Kotík
Sbormistr: Jurij Galatenko
Scénická realizace: Jiří Nekvasil, David Bazika
Živá elektronika: Conservatorio di Musica di Vicenza "Arrigo Pedrollo" / GRAIM Studio:
Luca Richelli (zvuková režie)
Lorenzo Pagliei (1. asistent)
Nicola Di Paolo (2. asistent)
Účinkují:
Jen Wu, soprán
Ana Caseiro, soprán
Padraic Costello, kontratenor (alt)
Justina Vaitkute, kontraalt
Felix Heuser, tenor
Martin Gyimesi, tenor
Micol Pambieri, narátorka
Sergio Basile, narátor
ONO – Ostrava New Orchestra
Ostravská banda
Canticum Ostrava
Česká premiéra, 135'
V italském originále s českými a anglickými titulky
Ve spolupráci s Conservatorio di Musica di Vicenza "Arrigo Pedrollo", Itálie
Tato inscenace je podpořena Italským kulturním institutem.
Prometeem, všeobecně považovaným za jeden z vrcholů poválečného hudebního divadla, se dovršilo Nonovo bádání započaté koncem sedmdesátých let: ptal se při něm po smyslu hudební tvorby a všeobecně po cíli umění, přičemž po bojovných „angažovaných“ letech přešel k meditativnímu oproštění od expresivních nástrojů a hudebního obsahu. Prometeo není operou v tradičním slova smyslu, jde spíše o sekvenci devíti kantát. Tomu také odpovídá autorova představa tohoto opusu jako výzvy, abychom nic nepřijímali jako předem dané. Cílem libreta Massima Cacciariho není jednoduše odvyprávět Prométheův příběh, nýbrž jej v rámci jednotlivých autonomních segmentů evokovat prostřednictvím hustého pletiva trojjazyčných citací. Jednotlivé části odkazují k antickému divadlu a kvantovanému, těkavému vnímání (prolog, mezihry, stasima, ostrovy). Nono na tomto základě vytvořil aranžmá neslýchaných, znepokojivých, pohyblivých, pohlcujících zvuků, které často hraničí s tichem a jsou živě elektronicky manipulovány. Cílem je učinit prostor hmatatelným, a za tímto účelem eliminuje Prometeo přímý a konvenční vztah k dramatické složce. Ta je rozdrobena mezi recitované party, chór a sólisty, přičemž texty nikdy nejsou vyslovovány ani zpívány konvenčně – jako bychom měli co do činění se zásadně přetvořenou formou renesanční polyfonie. Dramatickou složku tedy obstarávají zvuky, nikoli herci nebo postavy. Pod pojmem „poslechové tragédie“ či „tragédie slyšení“ (tragedia dell’ascolto) si máme představit schopnost postihnout dění odehrávající se v jedinečném, neopakovatelném okamžiku; jsme stále znovu vyzýváni, abychom překonali meze svého omezeného vědění a nebrali nic za dané.
Luigi Nono (1924–1990) se řadí mezi nejpozoruhodnější skladatele 20. století. Dokázal dát své seriální kompoziční metodě výjimečnou sílu výrazu; jeho kompoziční sdělení bylo ovlivněno jeho bojem proti útlaku. Ve svých dílech se mu podařilo propojit politická témata s avantgardní hudbou a vysoce poetickými formami. Jeho skladby se vždy vyznačovaly značnou zvukovou představivostí. Zdá se, že Nonova pozdější tvorba (po roce 1980) se bouří proti napjaté dramatičnosti ranějších skladeb. Objevují se nové, meditativní prvky a hudba se zvláštním způsobem „čistí“: získává utopický, vizionářský charakter a více se zaměřuje na výmluvnost samotného zvuku. Ve skutečnosti byly všechny tyto vlastnosti v Nonově díle od samého začátku; teprve v této fázi přebírají ústřední roli – opera Prometeo je toho nejlepším příkladem. Tento kousek představuje divadelní formu neobvyklým způsobem, redukuje děj a jevištní akci a soustředí se pouze na zvuk.
