Publikováno: 17.7.2026
Miroslav Tóth proměnil druhý večer festivalu NODO v apokalyptický teleshopping, kde se opera rozpadá do fyzického divadla, improvizace, elektroniky a groteskního rituálu. Bílá smrt ohromila promyšleným využitím prostoru, výkonem Belly Adamové i souhrou všech složek, zároveň však diváka úmyslně nechávala tápat, zda sleduje mrazivou dystopii, černou komedii, nebo obojí najednou.
Druhý den letošního festivalu NODO 2026, 24. červen, byl vyhrazen velkoryse pojaté operní férii slovenského skladatele Miroslava Tótha. Ze všech letošních premiér festivalu bylo toto představení také nepochybně nejnáročnější. Publikum především mohlo ocenit mnoho nečekaných zvratů a překvapení, které jim skladatel společně s režií Nely Husták Kornetové připravil. Zároveň jsem se několikrát přistihl při otázce, zda je to celé myšleno vážně anebo jde o humor a nadsázku ve všech možných barvách a odstínech. (...)
Tóthova post-opera přinesla nejen dobře vyvážené prvky hudební performance, improvizace, práce s nezávislými hudebními vrstvami a site-specific divadlem, ale také palčivé otázky současné doby. Obtížnou srozumitelnost deklamovaných, zpívaných nebo vykřikovaných textů, z nichž občas posluchač zřetelně zachytil jen jedno či dvě slova, považuji za zajímavě aplikovaný cíl partitury zobrazit totální rozpad a degradaci lidské komunikace v ústrety konci civilizace.
Josef Kratochvíl, OperaPlus / celou recenzi si můžete přečíst zde >>>