OperaPlus / NODO, díl sedmý: Klaun(i) Any Sokolović rozehráli život mezi smíchem, samotou a smrtí
Publikováno: 23.7.2026
Osmý ročník festivalu NODO uzavřela 27. června 2026 v Divadle Antonína Dvořáka evropská premiéra opery Klaun(i) Any Sokolović. Ostravskou inscenaci připravili dirigent Bruno Ferrandis a tým režiséra Jiřího Nekvasila se čtveřicí kanadských sólistů ze světové premiéry, Ostravskou bandou, sborem Canticum Ostrava a klauny Števem Capkem a Ritou Pires. Zhruba hodinová „favola in musica“ v sedmi obrazech a pěti intermezzech sleduje lidský život od narození ke smrti a propojuje zpěv, jazykové hříčky, pohyb, film i cirkusovou poetiku.
Čtyři kanadští sólisté přivezli zkušenost ze světové premiéry a v mimořádně obtížné partituře se pohybovali se samozřejmostí, kterou nelze získat jen nastudováním not. Museli okamžitě přecházet mezi zpěvem, rytmizovanou řečí, šeptem, výkřiky, smíchem, pláčem a karikaturou různých jazyků, zároveň přesně reagovat na partnery, pohyb a gag. Aline Kutan, Mireille Lebel, Andrew Haji a Bruno Roy nevytvářeli čtyři uzavřené role, ale pružný vokálně-herecký organismus; každý si zachoval vlastní barvu a temperament a zároveň perfektně fungovala jejich souhra.
Zcela mimořádné uznání náleží Canticum Ostrava se sbormistrem Jurijem Galatenkem. Ve Svatbě připravil šestici sólistek na extrémně náročnou vokální souhru bez opory nástrojů. V inscenaci Klaun(i) dostal sbor úkol možná ještě komplexnější. Musel zvládnout dlouhé zvukové plochy, drobné intonační posuny, rytmická ostinata, šeptání, řeč, smích, pláč a výkřiky – a přitom se stal regulérní hereckou součástí inscenace. Na rampách, otáčivém jevišti a mezi rekvizitami vytvářel dav, publikum manéže, procesí, smečku dětských démonů i společnost stárnoucích komediantů.
Števo Capko a Rita Pires pak ukázali rozdíl mezi jen nasazeným červeným nosem a skutečným klaunským řemeslem. Jejich zdánlivá neobratnost byla založena na přesnosti, fyzické pohotovosti a dokonalém načasování. Červené kvádry se měnily v břemeno i partnera, dlouhé pruhované tyče v nástroj soupeření a balancování; partnerská akrobacie neustále hrozila pádem, ale nikdy se nerozpadla. Capkův podsaditý, unaveně houževnatý August a pohybově pružná, vzdorovitá Pires nevystupovali jako vložené varietní číslo. Beze slov ztělesňovali to, co čtyři pěvci a sbor rozvíjeli hlasem – radost z předvádění, touhu po blízkosti, ale i ubývání tělesných sil a ponížení.
Dirigent Bruno Ferrandis musel s Ostravskou bandou koordinovat několik odlišných časů: přesně zapsané rytmy, řečové pasáže s přibližnou délkou, film, klaunské akce i pohyb početného sboru. Udržel celek svižný a přehledný, aniž komorní instrumentální sestava překrývala hlasy.
Helena Havlíková, OperaPlus / celou recenzi si můžete přečíst zde >>>
