Divadelní noviny: It feels so good! aneb Navždy v srdci
Publikováno: 27.12.2023
Večer v DOXu s česko-americkou avantgardou
V úterý 21. listopadu jsem šel na koncert, konal se v pražském centru současného umění DOX a byl věnovaný především dílu jedné z nejvlivnějších postav americké hudební avantgardy Frederica Rzewského. Jmenoval se Essential Rzewski & Friends. Ve zcela zaplněném hledišti připomínajícím pravoúhlý trojúhelník seděli na přeponě milovníci současné hudby. Současná vážná hudba a plný sál? Wow!
Frederic Rzewski (1938–2021), jehož kompoziční styl označily The New York Times za zároveň stylově eklektický a politicky angažovaný, ve svých dílech spojuje dvě zásadní polohy moderní vážné hudby posledních desetiletí: technickou „přísnost“ a spontaneitu. Začínal ve druhé polovině šedesátých let, kdy v roce 1966 založil slavný soubor Musica Elettronica Viva (MEV), který spojoval improvizaci s komponovanou hudbou a elektronikou. Dramaturgie pražského koncertu byla následující: skladby nedávno zesnulého amerického klavíristy a skladatele přišli zahrát jeho přátelé a přinesli a zahráli i svoje skladby. Vše doprovázely společné fotografie na „screenu“ stojícím v pozadí jeviště. Mělo to svou působivost.
(...)
A proč jsou důležité koncerty soudobé hudby, jaký se konal v DOXu a loni třeba na střeše Paláce Lucerna? Protože současná vážná hudba se musí hrát živě! A je to vždy svátek. Je dobré studovat starou hudbu. Je zajímavé a přínosné vnímat a studovat skrze ni dobu, kdy vznikla. Ale to podstatné na živém umění je soudobost. V soudobé vážné hudbě nastal ve 20. století rozkol mezi skladateli a posluchači. Mnozí přistupují k současné hudbě jako v úvodu zmíněný přítel a jeho přítelkyně. Berou ji jako neposlouchatelnou a zavírají si před ní dveře. Ano, je v ní disonance, neklid, neustálý pohyb, dynamika, není harmonizující. Ale vždyť právě taková hudba otiskuje a popisuje tento svět a naše nitro, harmonizuje s ním. Kéž by tento koncert a jim podobné vedly alespoň některé potenciální zájemce k hledání a třeba i nalezení cesty ke vnímání a k přijímání soudobé hudby. A i když se to nepovede, nevadí. Důležitá je právě ona otevřenost a ochota naslouchat. Jde o hudební látku nesnadno dešifrovatelnou. Odhaduju, že vážnou hudbu poslouchají asi čtyři procenta populace, tu soudobou ještě o polovinu méně… Ať žije zvídavost a svoboda hledání a experimentování, která byla součástí progresivní části naší společnosti a umění po celé 20. století a kterou dnes tak postrádám.
Jakub Vlček, Divadelní noviny
