KlasikaPlus: Hana Kotková: To nejtěžší na soudobé hudbě je fáze dešifrování
Publikováno: 19.9.2025
Houslistka Hana Kotková sice dlouhodobě žije ve Švýcarsku, v České republice je však pořád častým hostem. Pravidelně se objevuje také na festivalu Ostravské dny, kde letos kromě jiného potvrdila svojí pozici výjimečné interpretky děl Salvatoreho Sciarrina. S někdejší vítězkou Pražského jara, která dnes úspěšně lavíruje mezi soudobou a „tradičnější“ hudbou jsme si tak povídaly i o tom, jak se Sciarrinovy flažolety hrají uprostřed noci.
Mluvíme spolu v Ostravě, ráno po koncertě, na kterém jste v jednu v noci hrála mimořádně náročnou skladbu Salvatoreho Sciarrina Šest capriccií. (Reflexe ZDE.) Jaký to byl zážitek?
Je to hudba plná křehkých tónů a velmi zvláštní atmosféry. Hluboká noc je tedy podle mě pro takovou skladbu skvělá volba. A navíc i akustika byla velmi dobrá, hrály jsme ve staré kuchyni hotelu Palace v Ostravě. Takže prostor, akustika, noc… byla to pro mě hezká kombinace, lepší okolnosti pro uvedení ani být nemohly. Navíc, bylo to poprvé, co jsem capriccia hrála všechny. Dosud jsem hrávala pouze tři z nich, další tři se mi zdály být nehratelné. Jelikož mě ale tým Ostravských dnů požádal o komplet, pustila jsem se do toho. Byla to velká výzva.
(...)
V některém vašem rozhovoru jsem zachytila, že vás trochu mrzí, že vás ve Švýcarsku škatulkují jako interpretku soudobé hudby. Vy sama tedy nevnímáte, že byste právě v této oblasti byla nejvíce „doma“?
Vůbec. Ono je to totiž tak, že jsem klasicky školený houslista a byla jsem jím až do roku 2003, kdy mě právě Petr Kotík pozval zahrát hudbu Mortona Feldmana. To mi hodně změnilo život.
Takže do té doby jste soudobou hudbu vůbec nehrála?
Ne. Jen díky Petru Kotíkovi jsem si k tomu čichla a začalo se mi to líbit. Není to ale tak, že bych se teď cítila dobře jen v nové hudbě, ráda různé epochy kombinuju. Třeba když hraju sólově, klidně spojuju Bacha, Bibera a vedle toho Sciarrina a Madernu, takové ty perličky z 20. století. Teď musím přiznat, že mám velkou radost z práce na skladbě Luigiho Nona, protože to byl poslední italský velikán 20. století, který mi chyběl k Sciarrinovi, Madernovi a Beriovi.
Lucia Maloveská, KlasikaPlus | celý rozhovor si můžete přečíst zde >>>
