HIS Voice: Ostravské objevování hudby dneška i nových prostorů
Publikováno: 22.9.2025
Třinácté bienále, dvacet let Bandy, nejdelší koncert „pouhých“ 480 minut, urbex i minimaraton.
Ostravské dny se, slovy Petra Kotíka, ve své podstatě nemění. Festival přesto stále rozšiřuje paletu prostorů, v nichž prezentuje hudbu dneška. Letošní třinácté bienále nové hudby odstartovalo ve tmě, v podzemním výklopníku a mlýnici uhlí v rámci nedávno zrekonstruovaného Futurea, kam se festival letos podíval poprvé. I situováním koncertů v prostorech, kde posluchači seděli na polorozbořených schodech betonové konstrukce ověšené cedulemi ve smyslu „vstup na vlastní nebezpečí“ a o kus dále snad i „vstup zakázán“, tak šel festival na hranici možného.
(...)
Absolutní vrchol festivalu a skutečné „Grand Finale“ přinesl závěrečný večer. Prostorově rozvržená a sound, a narrow, a channel, an inlet, the straits, the barrens the stretch of a neck Annesley Black navodila atmosféru ledové tundry, rezident Louis Wishart zaujal svou Are Ye Then With God? s výtečnou sopranistkou Markétou Drabina Schaffartzik a Lisa Streich využila veškeré výrazové možnosti orchestru ve své Meduse se sólovým partem pro trubku a gumovou hadici (Simon Höfele). To vše ale jen předcházelo drtivé Como una ola de fuerza y luz Luigiho Nona z roku 1971, zkomponované na počest chilského studentského revolucionáře Luciana Cruze, který zemřel v témže roce. Veškerá energie a emotivnost této hudby – v orchestru, mezzosopránu (Annette Schönmüller), klavíru (Daan Vandewalle) i elektronice (Matthias Schneider-Hollek) – tu přesně odpovídala anglickému sousloví „to pull out all the stops“, tedy doslova „vytáhnout všechny (varhanní) registry“. Ale tomuto masivnímu, ohromujícímu zvuku by nemohly varhany konkurovat. Byl to perfektní závěr.
Jan Borek, HIS Voice | celý článek si můžete přečíst zde >>>
